Cesty ke štěstí bývají občas pořádně klikaté a lidé kolem nás je nemusí pochopit.
V mládí mě víc zajímali o něco starší muži, než moji vrstevníci, kteří mi připadali nezralí a nevybouření. Nebylo proto divu, že jsem se zamilovala do Aleše, kolegy z práce, od kterého mě dělilo deset let.
Byla to moje první velká láska. Všechno probíhalo rychle, za půl roku jsme se brali. Zatímco mým rodičům se ten vztah nelíbil, s těmi Alešovými jsem si hned rozuměla.
Měli jsme dobré vztahy
Hodně dobře jsem vycházela se svým tchánem. Bylo mi jasné, že se mu líbím i jako žena. Nepohoršovalo mě to, protože jeho obdiv nikdy nepřekročil hranice milého chování a vlídných pohledů. A mít dobré vztahy s partnerovými rodiči je vždycky ta lepší varianta.
Zatímco Václav, můj tchán, byl velmi společenský a temperamentní, tchyně Vlasta byla pravým opakem. Šlo o tichou, zakřiknutou ženu, která navíc bývala často nemocná. S Alešem jsem začala bydlet právě v domě jeho rodičů – byl dost rozsáhlý na to, aby se v něm nerušily dvě rodiny.
My jsme pro sebe měli horní patro. Manželský život probíhal poklidně, nikdy jsme se nehádali. Trápilo mě však, že nemůžu přijít do jiného stavu. Miminko jsme si oba s Alešem moc přáli. Nebrali jsme však tuto situaci jako nějakou tragédii, dovedli jsme se ze života radovat.
Smrt úřadovala dvakrát
Čtyři roky po svatbě do našeho osudu zasáhla smrt. Tchyně Vlasta utrpěla mozkovou mrtvici. V kómatu pak ležela v nemocnici několik dnů, ale její stav byl beznadějný. Zemřela a já jsem to nesla stejně těžce, jako by mi odešla vlastní máma.
V rodinném domku jsme zůstali jen tři, protože vytoužené dítě stále nepřicházelo. Václav nám se vším pomáhal. Říkala jsem si, že asi nebude chtít zůstat sám a najde si novou partnerku. Trochu jsem se bála, jak si s ní budu rozumět, pokud ji přivede, aby s námi bydlela.
Nic takového se ale nedělo. Rok po Vlastině smrti zaúřadoval osud krutým způsobem znovu. Aleš rád jezdil na motorce. Nikdy neriskoval, ale i tak jsem se o něho často bála. Ukázalo se, že právem. Bezohledný řidič kamiónu mu nedal na křižovatce přednost a tím pádem ani tu nejmenší šanci přežít.
Ještě před třicátým rokem života jsem tak byla mladou vdovou! Nezhroutila jsem se, jen jsem se uzavřela do sebe. Z domu jsem se odstěhovala do malého podnájmu. Nemohla jsem žít tam, kde mi všechno manžela připomínalo.
Vzalo to nečekaný vývoj
Dlouho jsem nebyla schopná někam chodit a něco dělat. Můj den se skládal z chození do práce a uzavření se v pronajatém bytě. Netušila jsem, co bude dál. Čtyři měsíce po Alešově pohřbu mi do práce zavolal Václav. Chtěl vědět, jestli něco nepotřebuji.
Měla jsem navíc v domě ještě nějaké věci, které jsem tam nechala, tak se ptal, co s nimi. Dohodli jsme se telefonicky, že se sejdeme na nějakém neutrálním místě. To, jak jsme oba byli stále citově zlomeni, se při našem setkání projevilo.
Dlouho jsme spočívali jeden druhému v náruči. Vypovídali jsme se ze svého smutku. Domluvili jsme se, že se budeme dál vídat. Naše sbližování nabralo nečekaný směr. Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych mohla žít s mužem o třicet jedna let starším – a přece se tak stalo.
Vrátila jsem se do domu zpátky. U některých lidí to vzbudilo údiv, u jiných pohoršení a nesouhlas, tím spíš, když jsme se po dvou letech vzali. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem to udělala. Strávila jsem po boku Václava patnáct krásných let.
Dnes už je to dvanáct let od jeho smrti. Já jsem sama, bezdětná, ale nemůžu říct, že bych byla nešťastná. Dvakrát v životě jsem prožila krásný vztah, to se každému nepovede.
Martina L. (57), Havířov
