Vím jistě, že žádný už nebude jako on

Můj manžel tragicky zemřel a já na něj stále nemohu zapomenout

Když mě tehdy pozval na rande, byla jsem na vrcholu blaha. Když na to teď vzpomínám, musím stále plakat.

Byla to láska na první pohled. Poprvé jsem Petra uviděla na oslavě narozenin našeho společného kamaráda. Bavila jsem se zrovna na baru s pár lidmi, popíjeli jsme víno a po nějaké chvíli jsem cítila, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se, uviděla ho, jak se na mě dívá, a úplně se mi podlomila kolena.

I na tu vzdálenost zafungovala silná chemie a já v tu chvíli nebyla schopná slova ani pohybu. Zdálo se mi, že i on je na tom podobně. Nějakou dobu jsme po sobě pokukovali, nedokázali jeden od druhého odtrhnout oči. Pak se přece jen odhodlal a přišel za mnou. Představil se, dali jsme se do řeči a okamžitě jsem měla pocit, jako bych ho znala už dávno.

Krásné plány

Od toho večírku jsme byli jako jedno tělo a jedna duše. Po pár měsících jsme začali bydlet společně, našli jsme si hezký, malý pronájem a začali se zařizovat. Asi po půl roce mě Petr požádal o ruku, a i když jsme se neznali moc dlouho, ani mě nenapadlo o tomto kroku zapochybovat.

Věděla jsem, že s nikým jiným životem jít nechci. Byla svatba, sice ne moc velká, ale krásná. Shodli jsme se, že si nejdřív užijeme života, lásky, budeme hodně cestovat a až pak přijdou na řadu děti.

Stále to bolí

A tak jsme pracovali, užívali si, cestovali, bylo to nádherné. Bohužel naše štěstí netrvalo dlouho. Zrovna jsme měli slavit třetí výročí naší svatby a byli jsme domluvení, že pro mě Petr po práci přijede domů a půjdeme na večeři do lepšího podniku, kde zamluvil stůl pro dva.

Jenže se zrovna zdržel v práci, a aby to stihl, jel domů příliš rychle. Na namrzlé silnici dostal smyk a narazil do sloupu. Byl na místě mrtvý. Zhroutila jsem se, nevnímala jsem okolí ani čas.

Strašně to bolelo, a já se dokonce pokusila o sebevraždu. Kamarádka zavolala sanitku včas. S odbornou pomocí jsem se psychicky trochu zvedla, ale nic už není jako dřív a já myslím, že už nikdy nebude.

Nemá sobě rovného

Od Petrovy smrti už uplynulo dlouhých patnáct let a já na něj nemohu zapomenout. Pár mužů o mě sice mělo zájem, ale ani jeden z nich nebyl jako Petr. Nikdo mi ho prostě nemůže nahradit, zřejmě už navždy zůstanu sama.

Marta (58), Plzeň

reklama
reklama

Komentáře