Vím, že se ke mně jednou vrátí…

Když se se mnou Jarda rozešel, nevěřila jsem tomu. Pak nastalo období, na které nerada vzpomínám a nemohu pochopit, jak hluboko jsem dokázala klesnout. Ale čekám dál.

Závislosti jsou různé. Od nevinných až po ty závažné. Od kávy až po alkohol a drogy. Stejně nebezpečná je ale i závislost na druhém člověku, která může přerůst až v posedlost.

Rozchod byl šok

Když mi jednou ráno Jarda oznámil, že ode mě odchází, byla jsem v šoku! Měli jsme pronajatý byt, práci, neměli jsme finanční problémy, byli jsme zdraví. Vše se zdálo naprosto v pohodě. Dokonce jsme se ani nehádali. Proto jsem nevěřila, že by rozchod mohl myslet vážně.

Když si začal balit věci, dostala jsem hysterický záchvat. „Prosím neodcházej. Promluvíme si spolu. Vše bude jako dřív. Prosím, neodcházej!“ klečela jsem na zemi a objímala jeho nohy ve snaze zabránit mu v odchodu. Dokonce jsem si lehla přede dveře!

Hystericky jsem útočila

On mě ale ignoroval a v klidu se chystal k odchodu. Vjel do mě vztek. Ve finále jsem po něm házela všechno, co mi přišlo pod ruku a zasypala ho nadávkami. Jen mě odstrčil, hodil po mě klíče a odešel. To byl bohužel jen slabý odvar toho, k jakým šílenostem jsem se snížila v dalších týdnech.

Prostě jsem rozchod ignorovala. Jardu jsem několikrát denně bombardovala telefonáty, smskami, e-maily a čekala na něj před prací, jen abych se s ním viděla. „Kateřino, mám tě jako člověka rád, vážím si tě, ale už tě nemiluju! Zapomeň na mě a přestaň mě pronásledovat!“ řekl mi jasně.

Vyhodili mě z práce

Jarda se ke mně dlouho choval slušně, ale když viděl, že můj stihomam nepolevuje, začal mě přehlížet. Svým chováním jsem deptala nejen bývalého přítele i jeho rodiče.

Dokonce mi jednou večer zazvonila u dveří jeho matka. „Katuško, prosím, nech už toho našeho Jaroslava. Vždyť vidíš, že to k ničemu nevede. Lásce se nedá poručit,“ domlouvala mi, a tak jsem ji vyhodila.

Milovala jsem ho a chtěla ho zpátky! Byla jsem na tom tak špatně, že jsem dokonce v práci dostala výpověď. Prý kvůli nesoustředěnosti, chybám i „podivnému“ chování. Bylo mi to jedno.

Uviděla jsem ho s jinou

Jenže tři měsíce po rozchodu se stalo to, co čeho jsem se obávala nejvíc. Když jsem jedno odpoledne opět na bývalého přítele čekala před prací, schovaná za nejbližším rohem, scéna, kterou jsem uviděla, mě srazila na kolena! „Můj“ Jarda vyšel z recepce, podíval se na hodinky a nervózně se rozhlížel.

O pár minut později k němu přišla hubená blondýna, políbili se a se smíchem někam odcházeli. Zoufalstvím a nenávistí jsem se doslova zalykala. Od toho dne jsem je začala pronásledovat na každém kroku. A schválně se přestala skrývat. Čím víc byla dvojice nervózní, tím větší radost jsem měla.

Když šli do kina, koupila jsem si lístek a seděla kousek od nich, stejně jsem se chovala, když šli do kavárny, na oběd, posedět do vinárny, na procházkách jsem za nimi chodila jako pejsek a se škodolibou radostí jsem sledovala, jak jim moje přítomnost kazí náladu.

Chytil mě pod krkem

V duševním masochismu jsem nacházela jakousi podivnou útěchu. Jednou Jardovi došla trpělivost a přistoupil ke mně. Nestihla jsem se ani zaradovat z jeho blízkosti, když mě chytil pod krkem. „Co tím chceš dokázat? Copak ti nedochází, jak jsi ubohá?! Naposledy po dobrém ti říkám: dej nám pokoj!“ řval mi do obličeje.

Naopak v mé tehdy zcela pomatené mysli to byl signál, že už brzy docílím jejich rozchodu. Nevím, jak dlouho bych ve svém psychickém teroru pokračovala a kam až bych byla schopná zajít, kdyby nezasáhl osud.

Skočila jsem pod auto

Když jsem jednou k večeru opět vyrazila ty dva špehovat, byla hustá mlha. Vešla jsem do silnice a poslední, co si pamatuji, byl skřípot brzd. Naštěstí řidič díky špatné viditelnosti jel pomalu, takže jsem srážku odnesla „jen“ odřeninami a otřesem mozku.

Lékař, kterému jsem se se svým trápením svěřila a vzápětí se psychicky sesypala, udělal to nejrozumnější, co mohl. Nechal mě převézt na psychiatrii. Z nedostatku spánku, jídla a hlavně psychického vypětí, jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem neprotestovala a léčbě se poslušně podvolila.

Nikdy doufat nepřestanu

I když od mojí hospitalizace na psychiatrii uběhlo už pár let, dodnes na Jaroslava, který prý kvůli mně změnil zaměstnání, číslo telefonu a odstěhoval se z města, nemůžu zapomenout. Ne, už po něm nepátrám, ale z hlavy ho pustit nedokážu. Mám novou práci, spoustu zájmů i pár přátel, jen novému vztahu se vyhýbám.

Psycholog mě uklidňuje, že prý všechno má svůj čas, a i já zase jednou potkám muže, se kterým budu šťastná a prožijeme spolu klidné stáří. Vždy to odkývám, ale v duchu pořád doufám, že jednou se ke mně „můj“ Jarda vrátí.

Katka N. (55), Havlíčkův Brod

reklama

Komentáře