Díky své povaze jsem přišla nejen o nejlepšího chlapa svého života, ale také o kamarádku a sestru. Bylo to ale tenkrát silnější než já.
Dnes už mi zbývají jen oči pro pláč. Mládí uteklo jako ta voda. Byla jsem zlá, sobecká a nevděčná. Vím to a ráda bych vrátila čas. Kvůli své povaze jsem přišla o lidi, které bych dnes tolik potřebovala.
Nemám rodinu, nemám děti, a i když je moje sestra obklopená velkou rodinou a vnuky, já se nemohu radovat ani z nich. Od mládí totiž spolu nemluvíme. Byla jsem lovec, měla jsem se asi narodit jako chlap. To by mi možná prošlo, kdybych si našla nějakou obětavou manželku.
Byla jsem pěkná a chlapi se na mě lepili. Našla jsem si Davida, který mě miloval a na rukou nosil. Já mu ale nebyla věrná. Vždycky jsem musela mít aspoň dva milence, taková už jsem v mládí zkrátka byla.
Z ostudy kabát
David dělal, že o ničem neví. Já mu zahýbala se sousedem, s kolegy v práci i s kominíkem. Smálo se mu celé naše sídliště. Jenže pak se stalo, že jsem se nakazila kapavkou. Tehdy, za minulého režimu, se to hodně řešilo a vyšetřovalo, kdo kde a s kým.
Tehdy jsem zapříčinila několik rozvodů a rodinných krizí, a bohužel se to dotklo i mé sestry, protože se do toho mého koloběhu milenců zamíchal i její manžel. Pro ostudu jsem se odstěhovala. Usadila jsem se krajském městě a tam žila naplno.
Samota je zlá
Když mi bylo čtyřicet, našla jsem si přítelkyni. Přebrala jsem jí kamarádce a tím jsem přišla i o ni, nikdy mi to neodpustila. Náš vztah s Karlou se ale časem změnil. Byla tak nudná! Jenom fňukala a byla mi oddaná jako římská otrokyně. Tak jsem odkopla i ji.
Zestárla jsem a muži, kterých jsem měla vždy dostatek, začali dávat přednost mladší konkurenci. Zůstala jsem sama. Přemýšlím, že bych to zkusila na letošní Vánoce změnit, zvednout telefon a zavolat sestře. Třeba mě po letech vezme na milost...
Věra (59), Brno
