Myslela jsem si, že mi ten zpožděný vlak vše jen zkomplikuje. On mi ale přivezl nečekanou a trvalou dávku velikého štěstí.
Znovu se otráveně podívám na hodinky. Nervózně přešlapuji po peróně, je pět hodin ráno. Jsem jediný blázen, který chce v tuto hodinu cestovat. A vzhledem k tomu, že můj vlak má už skoro půl hodiny zpoždění, začínám si myslet, že si dneska přispal i pan strojvedoucí.
Zrovna dnes, když nemůžu ztrácet čas. Má mladší sestra se zítra vdává a já jsem nedala jinak, než že jí se vším pomůžu. „Ty si hlavně sežeň doprovod,“ řekla mi tehdy, jako by nevěděla, jakou já mám na muže smůlu.
Chvátáte?
Svou energii jsem tedy raději, než do hledání doprovodu, vložila do svatebních příprav. Na tom alespoň nic nezkazím. Tedy, pokud ten zpropadený vlak přijede. Za hodinu mám být u švadleny, vyzvednout sestřiny svatební šaty, už nyní vím, že to nestihnu.
Najednou v dálce zahouká vlak. Zpoždění celých pětatřicet minut. „Velice se omlouváme, slečno,“ říká zkroušeně průvodčí, který si zjevně všiml mého rozčileného výrazu. Vlak prý měl technickou závadu, mě to ale v tu chvíli vůbec nezajímá.
Musím ke švadleně, do květinářství, do pekárny a taky ještě ke kadeřnici, nemám čas na výmluvy. „Chvátáte hodně?“ zeptá se mě s kajícím výrazem ve tváři. Horší otázku mi v tu chvíli položit ani nemohl. „Ano, chvátám. A hodně,“ odseknu.
Za tu cestu se mi omluví ještě tak pětkrát, až je mi nakonec líto, jak nepříjemná jsem na něj byla. Ve městě z vlaku div nevyskočím, upaluju rovnou ke švadleně, která už na mě netrpělivě čeká. Stejně jako květinářka a poté i kadeřnice.
Kolika lidem může znepříjemnit život jeden zpožděný vlak, napadá mě, když odpoledne mířím s novým účesem zpět na nádraží. Ověšená krabicemi a taškami. „Já vám pomůžu,“ řekne mi průvodčí. Je to ten samý, který byl ráno samá omluva.
Teď mi ještě galantně pomůže do vlaku, bystře pochválí nový účes a zeptá se, jaký jsem měla den. Co tohle je jen za průvodčího? Nikdy jsem se nebavila s cizími lidmi, najednou jsem ale měla pocit, že oba dva prožíváme podobně náročný den. Což si vzápětí také potvrdíme.
Můj doprovod
Hodina cesty vlakem tehdy stačila, abych měla toho pana průvodčího, tedy Vítka, plnou hlavu. A přestože jsem druhý den na svatbu své sestry dorazila bez doprovodu, už tehdy tam se mnou byl.
Před očima jsem měla stále tu jeho vlídnou tvář a na obličeji zasněný úsměv. Rok nato jsme stanuli před oltářem my a tím se má smůla na muže definitivně zlomila.
Helena (59), Pardubice
