Moje babička Libuška mě vychovávala, její smrt byla pro mě velkou tragédií. Když si dcera vybrala pro vnučku babiččino jméno, byla jsem šťastná.
Své rodiče jsem měla ráda, ale nejvíc na světě pro mě znamenala moje babička Libuška. Měla pro mě pochopení, spoustu věcí mě naučila. Naši byli hodně zaměstnaní a babička mě často hlídala. Dědu jsem nepoznala, protože zemřel za války. O babičku jsem přišla, když mi bylo osmnáct let.
Den, kdy zemřela, byl nejsmutnější v mém životě. Se svými radostmi i problémy jsem se chodila svěřovat k jejímu hrobu. Vdala jsem se a hned zase rozvedla, protože můj první manžel pil. Podruhé už mi to vyšlo.
Měli jsme tři děti, nejprve syna, pak dvojčátka, holčičky. Zatímco syn byl problémový, dcery nám dělaly radost. Starší šla do Prahy na vysokou, mladší se vdala po maturitě. Našla si hodného manžela a narodila se jim holčička. Libuška.
Celá babička
Napadlo mě, že dceru inspirovalo moje vyprávění o babičce. Ukázalo se ale, že si jméno své prabáby nepamatovala. Byla tou shodou sama překvapená. Už když jsem poprvé pohlédla miminku do očí, jsem měla zvláštní pocit.
Říkala jsem si, že si to jen namlouvám, ale připadalo mi, jako bych v nich viděla pohled své babičky. Jak malá Libuška vyrůstala, viděla jsem tu podobu čím dál tím víc. Myslela jsem si, že se jen projevily geny, svůj názor jsem však začala měnit, když se vnučka dostala do předškolního věku.
Jak to může vědět?
Pracovala jsem jako zahradnice na živnostenský list, takže jsem mohla malou často hlídat – stejně jako kdysi mě hlídávala moje babička. Jednoho dne jsem prohlížela staré fotografie, zatímco si vnučka hrála. Přišla ke mně a začala se dívat na vybledlé černobílé obrázky.
Pak ukázala prstem na fotku, kde byla moje babička s dědou. Zůstala jsem v šoku, když řekla, že to je Vasil. Tak se můj dědeček jmenoval. Když jsem se vnučky zeptala, jak to ví, jen pokrčila ramínky. Začala jsem v krabici hledat další staré fotky.
Vzpomínky zmizely
Poznala i místa, o kterých jí nikdo nevyprávěl – snímek, kde stála babička před restaurací na náměstí rodného města. Řekla, že to je U Sluníčka a za rohem v ulici spravoval Emil boty. Emil byl babiččin bratr, švec.
Takové náhody prostě neexistují! Byla jsem přesvědčená, že se moje milovaná babička do vnučky převtělila. Začala jsem si zjišťovat všechno o minulých životech. Občas jsem se vnučky nenápadně zeptala na některé věci a její odpovědi mě vždy šokovaly.
Kolem osmi let to ale přestalo. Najednou si Libuška už nic nevybavovala. Tomu převtělení dodnes věřím a změnu si vysvětluji tím, že si člověk začne budovat svoji novou osobnost a tím zlomem je nejspíš škola.
Jiřina (63), Tachov
