I majitelka se svého mazlíčka bála. Autistický chlapec si s ním ale porozuměl beze slov. Stačil jediný pohled do očí.
Byl to nádherný exemplář, který přímo vybízel k mazlení. Měl uhrančivé modré oči a dlouhé stříbrobílé chlupy. Na výstavách exceloval a v rodokmenu měl jen samá kočičí „von“. Byl to prostě aristokrat a podle toho se také choval. Stal se postrachem nejen pro návštěvy, ale také pro všechny ty, kdo se na chodbě domu mihli. Dokázal vystartoval škvírou v pootevřených dveřích a zdrápat sousedovu rodinu, včetně jejich psa. A v ohrožení byla i sama jeho majitelka. Ajatin měla proto permanentně v pohotovosti a občas pojídala antibiotika, když se jí drápance zanítily.
Stačila chvilka nepozornosti
Do teritoria tohoto ostrého kocoura jsem přišla já se svým autistickým vnukem Filípkem. Hned mezi dveřmi mě kamarádka varovala, pozor na kocoura! Můj vnuk byl totiž zvyklý na svou dobrosrdečnou kočku doma. Slovo dalo slovo, chvilka nepozornosti, jak jsme se zabraly do povídání, a najednou jsme zaslechly zlověstný sykot. Krev nám ztuhla v žilách. Rozběhly jsme se za zvukem a čekaly to nejhorší. Filipa zdrápaného a pokousaného od hlavy až k patě. V kuchyni, kam se Filip vytratil, se nám ale naskytl neuvěřitelný pohled. Archibald visel nehybně v rukou mého vnuka, který kocoura dost necitlivě vláčel, a dokonce mu přišlápl ocas. Nevěděly jsme si rady, jak kocoura s Filipovy náruče vyprostit – obě jsme se jej bály. Jakmile jsme se přiblížily, Archibald dával jasně najevo, že nám to oběma spočítá.
Filipa se však ani nedotknul.
Drama se stalo fraškou Tím ale celá příhoda neskončila. Když Filípek kocoura dostatečně pomazlil, aniž by mu ten ublížil, rozhodl se tak, jak byl zvyklý doma se svou kočkou, Archibalda některé z nás předat. A nenechal si to vymluvit, protože autisté, jak je obecně známo, mají své navyklé rituály. A tohle byl jedním z nich. Tím nastala velmi komická situace. Filip nás pronásledoval po bytě s kocourem v náručí a my před ním v hrůze utíkaly. Archibald totiž nepřístával dával najevo, že strašlivě kousne tu z nás, která se dostane na dosah. Bylo téměř nemožné vnuka přesvědčit, aby kocoura pustil. Nakonec to vyřešil Archibald sám. Hra na honěnou ho přestala bavit. Vytrhl se vnukovi z náruče, a běžel si zchladit žízeň. To byla naše velká příležitost. Vyrazila jsem s vnukem z bytu a návštěvu s Filipem u této kamarádky už nikdy nezopakovala.
Anna T. (62), Zlín.
