Manžel mě nesnášel a děti se mi vyhýbaly. Kamarádky jsem dávno ztratila a sousedé jen odvraceli zrak. Já ale chtěla jen pomáhat!
Neviděla jsem nic špatného na tom, že jsem dceři vyprala a vygruntovala, když byla v práci. Vždyť jsem v jejím prázdném bytě nikomu nepřekážela! Ona mi ani nepoděkovala, spíš naopak. Vynadala mi, jako bych byla nějaká malá holka! Ani té druhé jsem se nezavděčila. Byla to pěkná zlobilka už odmala a zůstalo jí to. Koupila jsem jí pořádný nábytek, protože si podnájem zařídila jen takovými těmi paletami. Prý je to dneska moderní!
Dcery se na mě naštvaly
Objednala jsem pořádnou postel a také gauč, ale ona to všechno vrátila! „Prosím tě, nepleť se pořád někomu do života,“ domlouval mi manžel, když jsem si mu postěžovala. Nedbala jsem. I jemu jsem musela pomoct. Byl totiž hrozně hubený, alespoň mi to tak připadalo. Začala jsem mu podstrojovat. On se ale vůbec neradoval. Vždycky do oběda jen dloubnul a odešel od stolu. U kachýnky na mě dokonce zakřičel: „A to tě nenapadlo, že se omezuji záměrně? Abych nebyl jako pučmeloun? Taky bys mohla trochu zhubnout!“ Dotklo se mě to. To mám za všechno! Sebelítost mě naprosto ovládla. Celý večer jsem proplakala. Utěšit mě ale neměl kdo. Dcery byly uražené, manžel někde pryč. Kamarádky jsem už dávno žádné neměla. Asi také nesnesly, že se jim míchám do života. A sousedi? Těm jsem byla dobrá jen na hlídání dětí. Potom už ne.
Šla jsem česat ovoce
V noci jsem nemohla usnout. Pořád jsem myslela na to, co mi manžel řekl. Nechtělo se mi, ale musela jsem si přiznat, že má pravdu. Jenže, co s takovou pravdou? „Nepojedeme někam na výlet?“ navrhnula jsem manželovi, ale on koukal, jako bych neexistovala. Ani mi neráčil odpovědět! Ve vzteku jsem si začala balit kufr, jako že pojedu sama. Jenže, nesebrala jsem odvahu. Když jsem si představila, že budu stát někde na letišti, ztracená a opuštěná, rozklepala se mi kolena. Musela jsem rychle vymyslet něco jiného! Otevřela jsem noviny, které na kuchyňském stole zůstaly po manželovi. Do oka mi padnul článek, že chybějí česači třešní, jablek i chmele. Moc se mi nechtělo, ale všechno lepší, než sedět sama doma! O pár dnů později jsem už trhala třešně. Byla to pěkná nuda, dokud nepřišli další brigádníci. Mladí a veselí. Pořád se smáli! Dokonce mi nabídli i brambůrky, kterých měli několik pytlíků.
Kamarádům péče nevadí
Druhý den jsem jim přinesla buchty. A potom koláče. Vlastně jsem je začala živit a bavilo mě to. Alespoň mi za to nenadávali, na rozdíl od mojí povedené rodiny. „Mládeži, co budete dělat, až brigáda skončí?“ ptala jsme se jich a oni jen krčili rameny. Mezi jednotlivými sklizněmi neměli co dělat! „A nechtěli byste jet někam na dovolenou? Pozvala bych vás!“ lákala jsem je a oni si mysleli, že jen tak vtipkuji. Já to ale myslela vážně. A tak jsme jeli. Ne k moři, ale k rybníku, pod stan. Pod několik stanů, samozřejmě. Vařila jsem v kotlíku a také grilovala. Mládež mi přirostla k srdci. Moje starostlivost jim nevadila. Dávám se pozor, abych je tou svojí péčí moc neotrávila. „Kde pořád vězíš?“ ptal se manžel a tvářil se docela starostlivě. Potěšilo mě to, ale neobměkčilo. Měnit zvyky na stará kolena nebudu! „To je moje věc, nestarej se,“ odsekla jsem a šla péct kachýnky. Rovnou tři. Pro svoje nové kamarády! Díky nim si mohu žít, jak chci a nikomu se neomlouvat.
Anna V. (65), Roudnice nad Labem
