Svátky zesnulých jsme vždycky slavili rádi. Bavilo mě vydlabávat s vnoučaty dýně. Před několika lety se nám ale stalo něco nepochopitelného.
Celý rok jsme se s vnoučaty těšili, jak budeme vytvářet z dýní, které jsem vypěstovala na zahradě, obličeje, a ty pak budou kralovat kolem našeho domečku a po zahradě.
Vypadá jako ona
Dělávali jsme to tak každý rok o víkendu před Halloweenem. Dlabání dýní nám šlo od ruky. Až před pěti lety, bylo to v době, kdy zemřela naše sousedka, zlá ženská, která dělala po celé vsi jen samé nepříjemnosti, se nám stala opravdu divná věc, kterou si dodnes nedokážeme vysvětlit.
První, komu se tehdy povedlo dokončit své dílo, byla vnučka Kačenka. „Babičko, už ji mám!“ radostně na mě volala a já se běžela z kuchyně podívat na její výtvor. Přimotal se k tomu i můj manžel, který se smíchem směrem k vydlabané dýni s obličejem prohlásil: „To vypadá jako naše sousedka, stará Mrázková!“
Ten obličej
Zadívala jsem se na dýni – a opravdu. Šklebila se na mě ta zlá drbna. Jenže Kačenka by byla nešťastná, kdybych její dýni znectila, tak jsme ji umístili na zahradu ke skleníku a Kačka se pustila do dýně další, aby si napravila reputaci.
Po necelé hodině začal povykovat Kubík, že už má taky hotovo. Když jsem se na jeho výtvor podívala zamrazilo mě – z dýně se na mě šklebil zase ten známý samý obličej.
Děsili jsme všechny
Podoba s naší zesnulou hašteřivou sousedkou byla nepochybná. Říkala jsem si, že je to nesmysl, že mám jen bujnou fantazii. Ale když jsem následně dodlabala svou dýni já, ačkoli jsem se snažila vytvořit krásu nebeskou s pozitivním výrazem, vylezla z toho zase ona.
Seděli jsme u stolu a přemýšleli, jak je to možné. Nakonec se do díla pustil i manžel, ale ta podoba tam byla zase. Všichni jsme byli zaražení. Kolem našeho domu byly ten rok na Dušičky jen samé babky Mrázkové a její duch se určitě zlomyslně chechtal ze hřbitova.
Nikomu jsme o tom neřekli, ale já sama slyšela, jak si ostatní lidé povídali, kdy už ty podobizny naší sousedky ze zahrady vyhodíme, že jí měli všichni plné zuby za života a teď je straší i po smrti.
Ještě ten den jsme se dýní zbavili. Naházeli jsme je do řeky. Další rok jsem se dlabání dýní bála, ale tentokrát ani jedna z nich nepřipomínala žádnou povědomou tvář.
Stáňa (62), Jihlava
