Vlastně jsem se ani vdávat nechtěla, protože mi bylo jasné, že moje rozhodnutí nemít děti asi žádný chlap nebude chtít akceptovat. Přesto se to nakonec stalo.
K rozhodnutí, že nechci mít děti, jsem definitivně došla, když mi bylo devatenáct let. Ne, že bych je neměla ráda, ale zdálo se mi, že přivést dítě do tohoto světa je špatné a nezodpovědné. Navíc jsem v té době prodělala složitou operaci a půl roku se z ní zotavovala. Byl to pro mě strašný zážitek a doktoři mi říkali, že možná ani nebudu moct mít děti.
To mě v mém rozhodnutí jen utvrdilo, jsem si jistá, že to byl snad pokyn z nebes. A i když mi později jiný lékař řekl, že by u mě bylo těhotenství přece jen za určitých okolností možné, já už byla rozhodnutá a představu těhotenství, porodu a možného císařského řezu jsem zavrhla. Žádný zásah do těla už jsem nechtěla nikdy zažít.
Tvrdil, že mu to nevadí
Nehlásila jsem to samozřejmě nikomu na potkání, ale ani jsem se tím nijak zvlášť netajila. Pár mých známostí kvůli tomu dost brzo skončilo, protože někteří muži si mysleli, že to o svém životním rozhodnutí říkám jen tak, a když zjistili, že mě opravdu nepřesvědčí, odešli.
To jsem jim samozřejmě nemohla mít za zlé a také nikdy neměla. Moje kamarádka Alice to také akceptovala, dokonce mě i docela chápala, brala to jako moji trochu zvláštní součást a nikdy se nepokoušela mi to rozmluvit. Vlastně to byla jediná osoba, se kterou jsem o tom mohla otevřeně mluvit.
Pak jsem ale poznala Lukáše. Bylo mi už sedmatřicet, on byl o dva roky starší, ale když jsme mu hned na začátku popravdě řekla, jak to se mnou je, neodradilo ho to. Říkala jsem mu několikrát, že kdyby měl litovat, že se raději rozejdeme.
Ale on tvrdil, že mu to vážně nevadí, že chce prožít život jen se mnou a nikdy mi nebude vyčítat, když zůstaneme sami bez dětí. Byl prostě úžasný. Nakonec jsme se tedy vzali. Naše manželství bylo zpočátku fantastické. Oba jsme měli svoji práci a koníčky, některé zájmy jsme spolu sdíleli, ve všem jsme jeden druhého podporovali.
Časem jsme si ušetřili a koupili jsme si menší dům se zahradou, který jsme společnými silami rekonstruovali, pořídili jsme si dokonce psa. Ten mi vlastně dítě nahradil, pro mě to byla lepší varianta. Mít tvora, o kterého se starám, a zároveň se nemusím obávat, zda uspěje jako člověk v tomto složitém a zkaženém světě.
Najednou se změnil
Nějakou dobu jsem se cítila jako v ráji, ale pak začaly první problémy. Lukáš najednou začal chodil domů pozdě, někdy býval i opilý. Když mě pak po nějaké době poprosil, jestli bych mu neposlala na účet nějaké peníze, uhodila jsem na něj. Ukázalo se, že začal hrát na automatech a nadělal nějaké dluhy. Byla to rána.
Došlo mi, že se s ním něco vážného děje, o čem jsem neměla ani potuchy. Poprosila jsem své rodiče a ti mi pomohli dluh zaplatit. Lukáš se tehdy strašně moc omlouval, říkal, že neví, co to na něj najednou přišlo. Změnil pak práci a opravdu se zdál být zase vyrovnaný. Ale já už zůstávala ve střehu.
Pak to z něj vypadlo: ačkoli mi ještě před svatbou slíbil, že na mě nebude ohledně potomků tlačit, teď mě obvinil, že nemáme rodinu. Všichni jeho kamarádi nějaké děti mají a on před nimi vypadá jako exot. Byla to pro mě nečekaná rána, přece věděl, jak to mám, a tvrdil, že mu to nikdy vadit nebude...
Kompromis odmítl
Ale člověk se časem mění a já si říkala, že bych měla něco udělat pro udržení manželství. Přemýšlela jsem, jak to zařídit, až jednou jsem Lukášovi po velmi dlouhém přemýšlení a probírání věcí navrhla, že bychom mohli přemýšlet o adopci.
Bylo to pro mě naprosté maximum, čeho bych byla schopná, i když jsem netušila, co by to se mnou udělalo. Jenže Lukáš řekl, že neví, proč by měl vychovávat cizí dítě, když můžeme mít vlastní, a že v takovém případě raději nechce žádné. Pak už jsme o tom nemluvili.
Za nějaký čas ale přišly další dvě Lukášovy krize, kdy se znovu vrátil ke hraní na automatech a zase začal prohrávat. Opět se to provalilo a opět jsem to zachraňovala já. Nechtěla jsem to vzdát, absolvovali jsme i manželskou terapii.
Dokonce jsem mu navrhla rozvod, chtěla jsem, aby si našel někoho jiného, s kým by děti mít mohl, když mu tolik chybějí. Ale on stále tvrdil, že jednou je můj manžel, má mě rád a že to nějak překoná.
Zkažený život
Vydržel to asi rok a najednou do toho spadl zase, a navíc se k tomu přidal ještě alkohol. Naštěstí jsem to poznala už na počátku a donutila ho jít na léčení závislosti na hraní. Nejvíc mě ale bolelo, že za svoji závislost v podstatě obvinil mě. Tchyně na mě dokonce jednou začala křičet, že Lukáš by byl v pohodě, kdybychom měli děti.
To já prý jsem ho zničila. A jednou mi to v opilosti vmetl i on sám. Jenže já mám v tomhle směru svědomí čisté, věděl přece, do čeho se mnou jde. Pořád jsem ho měla ráda, a tak jsem doufala, že se to časem zklidní.
Než se dostal ze všech svých problémů, trvalo to několik let a pak už bylo jasné, že vlastní děti opravdu mít nebudeme, i kdybych na to nakrásně přistoupila. I na adopci už jsme byli poněkud „za zenitem“. Prostě už bylo pozdě.
Žijeme sice stále spolu, ale spíš jen vedle sebe. Lukáš se navíc chová jako nějaká živoucí němá výčitka, že to já jsem mu zkazila život. Teď už žádné východisko nevidím. Asi je mezi námi nadobro konec.
Martina (54), Ostrava
