Do téhle části parku téměř nikdo nechodil, kromě zamilovaných, kteří zde nalezli ticho a intimnost, kterou potřebovali. Tam jsem měla i svou oblíbenou lavičku.
Rostly zde metasekvoje a liliovníky. Nejromantičtější částí parku bylo jezírko, vystlané žulovými kameny. Naklánějící se smuteční vrba si v jezerní hladině prohlížela odraz své koruny.
Pes, který se tu náhle objevil, nikomu nepatřil. Marně jsem čekala volání nebo pískání jeho majitele. A tak jsem odcházela toho dne z parku se svým novým přítelem, ke kterému se nikdo nehlásil.
Čtyřnohý přítel
Hned druhého dne jsem rozvěsila kolem svého bytu i v parku fotografie nalezeného psa a čekala, až se ozve jeho majitel. Marně. „Tak to, kamaráde, vypadá, že si tě budu muset nechat,“ řekla jsem psovi a dala mu jméno Fredy.
Procházka s tatínkem
V nedalekém penzionu pro důchodce jsem navštěvovala svého otce. Byly to pravidelné návštěvy, kdy jsme na nedaleké lavičce v parčíku jen seděli a občas promluvili nějaké to slovíčko. Můj otec trpěl stařeckou demencí a někdy mi připadalo, že mě nepoznává.
Ten den bylo krásné počasí. Navrhla jsem otci, že se projdeme do parku. Tam jsem mu představila svého nového kamaráda. Otec náhle ožil. Začal psa hladit a něco k němu promlouvat.
Obíhal kolem lavičky
Zaklonila jsem hlavu a přivřela oči. Slyšela jsem vzdálený bzukot včel. Najednou jsem zpozorněla. Fredy odběhl od naší lavičky k protější. Začal lavičku obíhat a kňučet.
Pak ulehl k nohám neznámého muže, rovněž chovance zdejšího penzionu. Zvedla jsem se a šla pro psa. Přisedla jsem k muži na lavičce. Seděl nachýlen ke straně a zdálo se, že spí. Hůl, kterou měl opřenou o lavičku, sklouzla dolů na pěšinu.
Nebylo mu už pomoci
Pohlédla jsem na jeho otevřená ústa a zavřené oči. Byla to maska smrti, která mě donutila oním mužem zahýbat. Sesunul se bezvládně na moji stranu. Fredy se mohl uštěkat.
Až když jsem zavolala pomoc, zalezl pod lavičku a trpělivě čekal s vyplazeným jazykem na to, co se bude dít. Seběhlý zdravotnický personál již nemohl nic dělat. Když jsem odcházela z návštěvy, Fredy se ještě zastavil u lavičky, kde jeho štěkot oznamoval smrt.
Štěkot z dáli
Druhý den se přihlásil Danteho majitel, jak se pes ve skutečnosti jmenoval. Poděkoval mi, že jsem se o psa postarala, a pak si jej odvedl neznámo kam. Už jsem ho nikdy neviděla.
Zajímavé ale bylo, že když umíral o několik měsíců později můj otec, slyšela jsem najednou odkudsi z velké dálky Fredyho/Danteho štěkot a zoufalé kňučení a vytí, které ohlašovalo příchod té, na kterou všichni podvědomě čekáme – Smrti.
Zuzana S. (63), Olomoucko
