Vždycky jsem byla skromná a vedla k tomu i svoje děti. Potom jsem všem, i sobě, pod stromeček koupila los a nečekaně vyhrála. Změny na sebe nenechaly dlouho čekat!
Vychovala jsem tři děti a byla na ně sama. Manžel od nás odešel hned po narození třetího syna. Byla jsem tehdy dost zoufalá, ale nakonec jsem zjistila, že zvládnout se dá všechno, když se chce. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl.
Vyrůstala jsem v dětském domově a neměla ani žádné příbuzné. No, možná měla, ale nevěděla jsem o nich, ani je nehledala. Z manželovy strany zase nebyl zájem. Nějaká vnoučata tchýni s tchánem prostě nezajímala.
A tak jsem si musela poradit a pomoct sama. Po nocích jsem lepila takové malé kalendáře.
Naučili jsme se skromnosti
Špatně placená domácí práce mě ale udržela nad vodou, než jsem mohla jít do práce. A šla jsem brzo. Ivánek musel do jeslí a prostřední Toník do školky. Nejstarší Honza měl nakonec odklad, protože zadrhával a tak mohl zůstat ve školce ještě rok navíc.
K večeři byly nejčastěji topinky nebo nudle s mákem. Oblečení mi dávala sousedka po svých dětech a další mi občas přinesla pár vajíček nebo brambor. Byly to těžké časy ale svým způsobem moc hezké. S kluky jsem skvěle vycházela a ani žádná puberta nám to nezkazila.
Kluci se vyučili a postupně se osamostatnili. Zůstala jsem sama a docela si toho užívala. Konečně jsem měla nějakou tu korunu i pro sebe. Do ženění se moji chlapci nehrnuli. Bylo jim už přes třicet, občas mi představili nějakou tu přítelkyni, ale nic vážného to nebylo.
Po večeři jsem rozdala losy
Občas jsem si do nich rýpla, že čekám na vnoučata, ale oni se jen smáli. „Mami, prosím tě, dneska je jiná doba!“ říkali mi v dobrém, protože věděli, že se jim do ničeho nechci plést.
Také proč. Bylo by to zbytečné! Scházeli jsme se často. Většinou na společný nedělní oběd, při narozeninách a o svátcích. Nebo jen tak, v týdnu, pro radost. Prostě jsem je obvolala a nalákala na kachýnku nebo kuřátko.
Nebo palačinky, ty oni měli ze všeho nejraději! Jednou, když jsem měla po výplatě a něco vyzvedávala na poště, mě upoutaly takové hezké stírací losy. Každý stál stovku, ale říkala jsem si, že za trochu legrace to stojí.
Koupila jsem rovnou čtyři. Pro kluky i pro mě. Abych na ně nemusela jen koukat, až budou stírat všechna ta políčka. Pozvala jsem kluky na večeři, a když se i pořádně nadlábli, měla jsem pro ně překvapení. Losy!
Nevěřila jsem vlastním očím
„Mami, neblázni. Víš, že nikdo nic nevyhraje,“ durdil se na oko Ivánek a hned se smál. Byl to odmalička smíšek, na rozdíl od nejstaršího, který byl vážnější povahy. Ten jen pokrčil mlčky rameny, pokýval hlavou, jako že jsem blázen, a dal se do stírání.
Pozorovala jsem je a na svůj los trochu zapomněla. Když zaznělo trojité NIC, pustila jsem se do stírání já. „Počkejte, já vám ukážu, jak se to dělá!“ volala jsem na ně z legrace, ale brzy mi úsměv ztuhnul na tváři.
Vyhrála jsem rovných 500 tisíc! Mlčky jsem podala los Honzovi, aby se na to kouknul. Myslela jsem, že se pletu. Že to není možné! Ale bylo. Opravdu jsem vyhrála! Kluci se radovali, ale já byla zaražená. Příliš mnoho jsem četla o lidech, kterým peníze nic dobrého nepřinesly.
Co když to bude i náš případ? Ty peníze nám určitě žádné štěstí nepřinesou! Ale naštěstí jsem se mýlila. Náš život se po výhře změnil, ale k lepšímu!
Společně podnikáme
Prostřední Ivánek totiž byl velký milovník zvířat. Znal je všechny, od hmyzu až po velké plazy i savce. Doma měl hotový zvěřinec. „Mami, jsou to tvoje peníze, tak si jich užij,“ řekl, když jsem peníze pomyslně dělila na čtyři díly.
Samozřejmě jsem je ještě neměla, ale už jsem chtěla mít jasno, jak s nimi naložím. Ale kluci si stáli na svém. Nic si ode mě nechtěli vzít! Byla jsem pyšná, jak jsou hodní, ale také mě to mrzelo. Co já s tolika penězi? Nakonec měl Ivánek nápad: „A co kdybychom společně podnikali?“ Nikdo nevěděl, jak to myslí, ale on nám všechno vysvětlil: „Mohli bychom peníze investovat do obchůdku se zvířátky.
Já bych ho vedl, mamka prodávala a kluci by se starali o zásobování, rozesílání zásilek a rozšiřování obchůdků i do jiných měst!“ Kluci hned nadšeně souhlasili a mně se jeho nápad také líbil. A tak jsme se k té výhře ještě pořádně zadlužili.
Ale výsledek stál za to. Už máme tři krásné obchody s nejroztodivnějšími zvířátky a chystáme se na čtvrtý! Výhra nám změnila život k lepšímu, to jsem musela uznat!
Lucie K. (60), České Budějovice
