Vyléčila jsem vnučce psychickou poruchu

Vždycky jsem věřila, že láska dokáže vyléčit cokoliv. Když se dostala moje vnučka do problémů a lékaři nad ní lámali hůl, vzala jsem si jí do péče já.

Krátce po základní škole se u mé vnučky projevila psychická nemoc, která ji dovedla až do léčebny.Vždycky se cítila být jiná. Byla příliš introvertní, jakoby v křeči, neuměla se projevovat před lidmi. Ale když si dala panáka, byla hned někým jiným. Pak dovedla komukoliv vpáli t hodně nepř íjemné věci. Jenže čím častěji popíjela a kouřila, tím silněji se jí v hlavě začínaly ozývat hlasy.A ty pak k ní nepřestávaly promlouvat ani ve střízlivém stavu. Verunka mi často o tom vyprávěla. Říkala, že jí nejvíce rozumím. Je pravda, že jsem ji hodně hlídala a do určité míry ji vychovávala.

Slyšela divné zvuky

Vyprávěla mi, jak jednou měla pocit, že slyší bubny.Oblékla se, nikomu nic neřekla a vyrazila za jejich zvukem. Nakonec to dopadlo tak, že ji moje snacha a syn celou noc hledali a n ašli dvacet kilometrů od domova. . Odvezli ji  rovn ou do psychiatrické léčebny, protože byl a mimo sebe.Tam ji diagnostikovali schizofrenii. Když se začala vracet do normálu, pochopili jsme, co se vlastně stalo a že bude dřina, dostat ji zase zpět ,,do své kůže". Brala léky. Tehdy jsem si chtěla Verunku vzít k sobě.Aby ty prášky nejedla. Jenže ona nebyla plnoletá a já nezmohla nic proti vůli její matky – mé snachy. Věřila jsem tomu, že bych jí dokázala pomoct. Pět let Verunka celkem normálně fungovala. Jenže pak si najednou umanula, že chce dítě, a to musela vysadit předepsané léky.Což udělala. Paradoxně se začala cítit báječně, měla pocit, že ji narostla křídla. Jenže netušila, že je to proto, že ji postihl druhý atak této zákeřné nemoci. Přítele neměla, ale byla posedlá tím, že chce dítě za každou cenu.Spala s kde kým. Tahala si chlapy z hospody domů.

Musela jsem zakročit

Syn i snacha nad Verunkou zlomili hůl. Jenže já přece musela zakročit. Mně nebylo jedno, jak dopadne,.A tak jsem začala jednat. Nastěhovala jsem si ji domů a z ačala se jí věnovat. Navázala jsem na naše procházky podél ř eky, krmení l a butí, na vyprávění si před spaní m. Vyrazily jsme spolu na hory ke kamarádce, která měla farmu a kozy.Hodně koz. A příroda sama zasáhla. Verunce se tam zalíbilo, vždycky tíhla k přírodě. Moje prosby byly vyslyšeny. Strávily jsme na kozí farmě u kamarádky celý dlouhý rok života. Ale vyplatilo se to. Potkala tam Vencu, obyčejného kluka z vesnice, a tak tam už zůstala.Dnes mají své velké hospodářství, stávají ve čtyři ráno a starají se nejen o zvířata, ale také o své dvě děti. Verunka do města nejezdí, rodičům nepíše, jediný, kdo tam za ní jezdí, jsem já. Je to odměna za to, co jsem pro ni udělala.Trávím tam každý rok celé léto a jen nerada se vracím zpátky do města. Když odjíždím, Verunka mi vždycky říká, že můj domov je u nich a její děti že svou babičku, i když jsem správně jejich prabába, potřebují každý den.Říkám si, že se tam – na samotu v Jizerských horách – určitě jednou přestěhuju. A protože už nejsem nejmladší, bude to už brzy.

Vladimíra (71), Ostrava   .

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama