Můj kousek štěstí

Výlet skončil málem tragicky

Jsou chvíle, kdy si člověk uvědomí, že opravdové přátelství je zázrak

Na společný víkendový pobyt s kamarádkami jsem se strašně těšila, měla to být skvělá dámská jízda a dlouho trvalo, než jsme vybraly termín, kdy bychom mohly jet všechny.

Po rozvodu jsem si vzala hypotéku a koupila malou garsonku. Dcery už odrostly, měly svůj život a já začínala znovu prakticky od nuly. Ale začala jsem se těšit na nový život, i když jsem si nijak zvlášť vyskakovat nemohla.

Měla jsem dost dobrých kamarádek, které mi pomáhaly překlenout tu nejhorší dobu. Jednoho dne jsme si naplánovaly víkend pro ženy s ubytováním a cvičením u Máchova jezera. Těšila jsem se moc...

Kritický okamžik

Jely jsme dvěma auty, já starým favoritem, který mi po rozvodu manžel nechal. Se mnou jela Alice a ostatní holky jely s Petrou. Vyrazily jsme brzy ráno a těšily se, jak si to společně užijeme.

Cesta probíhala bez problémů, pak mi ale najednou v jedné zatáčce vjelo do protisměru auto. Strhla jsem volant a protijedoucí vůz naštěstí zasáhl jen zadní část mého.

Odhodilo nás to mimo silnici do pole. Jediné štěstí bylo, že vzadu nikdo neseděl a strom, který tam stál, jsme jen o vlásek minuly. Chvíli jsem zůstala sedět naprosto otřesená. Pásy se mi zařízly nepříjemně do těla a cítila jsem, že jsem si hnula zády.

Následky byly zlé a bylo jich moc

S Alicí jsme byly obě v šoku. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. To mě trochu vzpamatovalo. Pokusila jsem si rozepnout pás a vystoupit z auta, ale nešlo to. Nohy jsem měla zaklíněné pod volantem a při pokusu jimi pohnout jsem ucítila ostrou bolest v kotníku. Alice zavolala policii a záchranku a vyřešila s pojišťovnou odtah auta.

Já se zmohla jen na to, že jsem z kabelky vyndala doklady. Auto naložili a odvezli do servisu, mě a Alici odvezla sanitka do nemocnice. Tam jsme absolvovaly důkladné vyšetření. Můj kotník byl zlomený, musela jsem na operaci.

Alici po několika hodinách propustili. „Neboj se, všechno zařídím,“ řekla mi, než odešla. Později jsem se dozvěděla, že zavolala zbytku naší výpravy, co se stalo, vyřídila naše zrušení pobytu a zavolala svého manžela, aby ji odvezl zpátky domů.

Všechno se mi zhroutilo

Po operaci jsem se probrala a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. Kotník jsem měla zafixovaný a sestřička mi řekla, že mi do něj museli dát šrouby a že hned tak chodit nebudu.

A začalo mi pomalu docházet, co všechno musím ještě udělat – dát vědět do práce, že nepřijdu, dětem, co se mi stalo, kde jsem, poprosit Alici, aby mi doma zalévala kytky... a úplně jsem strnula hrůzou, když mi došlo, že mám stále na krku hypotéku.

Jak ji budu teď splácet z nemocenské? A budu mít vůbec z čeho žít? Cítila jsem se hrozně. Bouračku jsem nezavinila, a takhle to odnesu… Bylo mi do breku. Auto je v cizím městě v servisu a  nejspíš na odpis, nové si už asi nekoupím, z výletu, na který jsem se tak těšila, nebylo nic. S velkými obavami jsem hleděla do budoucnosti.

Nemít kamarádky, asi bych na tom byla hodně špatně. Naštěstí se mi hned druhý den ozvala Alice a hlásila mi, že jí manžel pomohl zjistit, co je s mým autem. Ukázalo se, že je opravdu na odpis, ale to už mi bylo jedno. Nedovedla jsem si představit, že bych po tomhle zážitku byla vůbec ještě někdy schopná sednout za volant.

Po dvou týdnech mě převezli do nemocnice v místě bydliště. Pomalu jsem se dávala dohromady, nejdřív jsem chodila o berlích a následovala rehabilitace. Holky mi půjčily peníze s tím, že jim je vrátím, až to půjde. Bez nich bych to asi jen těžko zvládla.

Trvalo to skoro půl roku, než jsem mohla začít chodit bez berlí, zůstala mi jen hůlka, a mohla jsem se vrátit do práce – naštěstí pracuji v kanceláři, nemusím stát celý den na nohou. Bohužel budu mít doživotní následky.

Kotník nesrůstal dobře a dodnes mě bolí. Ještě že jsem nebyla viníkem nehody a policie naštěstí vypátrala onoho řidiče, který mi vjel do cesty. Ukázalo se, že řídil pod vlivem alkoholu.

Pojišťovna mi zaplatila škody na autě a dostala jsem i peníze z úrazové pojistky a bolestné od viníka nehody. Aspoň jsem tak mohla vrátit peníze, které jsem dlužila kamarádkám.

Přátelé nade vše

I když už budu do konce života chodit špatně, každý den si uvědomuji, že vše mohlo dopadnout mnohem hůř, a děkuji bohu za to, že to dopadlo aspoň takhle. A taky za to, jak skvělé mám kamarádky, které se mě nevykašlaly. Nesmím zapomenout ani na své dcery, které mi poté, co jsem byla propuštěna z nemocnice, také hodně pomáhaly.

Snažím se poctivě cvičit, abych byla soběstačná. Mám sice kvůli kotníku menší postižení, ale na invalidní důchod to nestačí. O to mi ale nejde, práci mám a zvládám ji, takže můžu dál platit hypotéku. V současné době se už můj život tak nějak stabilizoval, naučila jsem se s tím žít a nestěžovat si. Vím, že je spousta lidí, kteří jsou na tom hůř než já. A hlavně mám pořád své skvělé kamarádky, které mi v nejtěžší chvíli mého života hrozně moc pomohly.

Milada (62), Liberec

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden