Toužili jsme pořádně vystrašit duchy v tajemném lese, ale nakonec jeden z nich důkladně vyděsil nás. Naše dobrodružná výprava sice tak skončila, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.
Když je člověku 15 let a bydlí v zapomenuté vesnici v pohraničí, hledá vzrušení, kde se dá. Proto se nelze divit, že naše parta nemohla přehlédnout, že za vsí je les, kterému se říká Temný hvozd. Od dětství jsme o něm slýchali ty nejneuvěřitelnější historky, ze kterých se člověku ježily vlasy hrůzou na hlavě. Většina z nás je považovala za místní folklór, ale generace našich babiček a dědečků je brala naprosto vážně.
Případ šíleného krejčího
Dobře si pamatuju, jak jsem s dědou chodívala na procházky kolem polorozpadlého domu, v kterém kdysi býval prosperující krejčovský salon pana Drobného. Jenže krejčovskému mistrovi také nedaly spát povídačky o strašidelném lese a šel se na ty duchy podívat.
Vrátil se až po týdnu, prakticky šílený, časem ho opustila žena s dětmi a jeho živnost skončila stejně nevalně. Děda s nešťastným krejčím chodil do školy a v místní hospůdce hrával mariáš, takže jsem neměla důvod jeho vyprávění nevěřit. Ale ten příběh se odehrál těsně před válkou, což byla pro pubertální slečnu doba rovnající se pravěku.
Začaly velké přípravy
Spolu s kamarády jsem si myslela, že už by bylo načase strašidlům ukázat, že v jejich sousedství žijí moderní lidé nezatížení předsudky minulých století. Pokaždé, když se naše parta sešla ve staré hasičárně, kde jsme měli klubovnu, kuli jsme smělé plány. Dohodli jsme, že jakmile začnou letní prázdniny, uspořádáme za úplňku výpravu za strašidly.
Protože příběh, který vyprávím, se odehrával v časech, kdy jsme si o nějakém internetu mohli nechat jenom zdát, museli jsme pátrat v tehdy dostupných zdrojích. Rodiče stejně jako učitelé byli překvapeni, když jsme se najednou ochotně vydávali do knihovny a neustále jsme listovali místní kronikou.
K tomu jsme ovšem potřebovali vydatnou pomoc starého pana řídícího, protože některé dokumenty byly psány německy a švabachem.
Starý pán nám sice rád pomohl, ale záhy mu bylo jasné, že chystáme nějakou „lumpárnu“, jak tomu říkal, a hned přidal několik výstražných historek, které jsme už znali od prarodičů. Jenže znáte to, mládí varování zkušených příliš nedbá.
Předběhli jsme lovce duchů
Tu červencovou noc svítil měsíc jako rybí oko a my neohroženě vyrazili. Nutno říct, že odvaha nás začala opouštět, jen jsme „zmizeli“ mezi tmavým stromovím. Všude kolem nás bylo plno cizích zvuků a každý výkřik ptáka nás naplňoval děsem.
Pak se to stalo… Uprostřed cesty, která vedla k rozpadající se staré hájence, se zjevila podivná postava – jakýsi muž v plášti a bez tváře. Když jsem ho spatřila, pomyslela jsem si, že mám nejspíš halucinace, ale kamarádi viděli totéž.
Zůstali jsme stát jako opaření a většina z nás se přiznala, že v kapse má nějaký ten svatý obrázek nebo medailonek s panenkou Marií, které jsme našli u babičky na půdě. Nemusím snad říkat, že jsme okamžitě vzali nohy na ramena a zastavili se až u prvního stavení.
Z toho dobrodružství jsme se vzpamatovávali ještě dlouho. A mnozí z nás taky dostali doma pořádně vynadáno. Ale jestli si myslíte, že to všechno byl jen výplod fantazie bláznivých puberťáků, pak vás musím vyvést z omylu.
Dnes se do našeho Temného hvozdu sjíždějí lovci duchů vybavení nejmodernější technikou a mnozí z nich raději mlčí o tom, co tam viděli. A já, protože už mám taky vnoučata, jsem nakonec stejná, jako bývala moje babička a dávám jim moudré rady, aby se strašidelnému lesu raději vyhnula.
Aloisie P. (65), Plzeň
