Poslední přání se mají rozhodně plnit. Ale někdy to může být docela nepředvídatelný problém. Přesto jsme ho chtěly s kamarádkou zvládnout.
Stály jsme s Bárou trochu bezradně uprostřed obýváku u kulatého stolu. Na něm stála klasická urna. Bára ji před hodinou vyzvedla v pohřebním ústavu. Co ale teď dál. Bářina maminka měla už dávno před tím, než si vzala život, jasnou představu, co bude po její smrti.
Její popel se měl rozdělit. Půlku chtěla vysypat na své milované chatě a druhou do moře ve Španělsku, kde kdysi pár let žila a kde to milovala.
Slíbila jsem pomoc
Bára byla z máminy náhlé smrti naprosto vyřízená. Neznala jediný důvod, proč si její maminka vzala život. Zdála se být celkem veselá a se životem spokojená nebo alespoň se svou životné situací tak nějak smířená.
Zřejmě to byl klamný dojem, kterého si nikdo nevšiml. A ona raději spolykala dostatečné množství prášků, aby se už nikdy neprobudila. Musela jsem proto kamarádce s posledním přáním její maminky pomoct.
Příprava na cestu
Zakoupily jsme si tedy desetidenní zájezd do Španělska. Nakonec si tam uděláme docela pěknou dovolenou a Bára přijde na jiné myšlenky, uvažovala jsem v duchu. Bylo pár let po revoluci a my jsme ještě tak daleko za hranicemi vlastně ani jedna nebyly.
Začaly jsme postupně balit věci do kufru. Na řadu pak přišla i urna. Byl to strašlivý okamžik. Připravily jsme si větší kelímek od krému, do kterého jsme chtěly nasypat část popela. Udělat ten krok, ale bylo děsivé.
Pak jsme přece jen sebraly své síly a otevřely urnu. Část šedivého popela jsme přesypaly do kelímku a zavřely.
Cesta plná napětí
Samozřejmě jsme se bály, že by kelímek s nezvyklým obsahem, mohl na letišti vyvolat nežádoucí pozornost a velký rozruch. Navíc jsme moc dobře věděly, že vlastně není vůbec povoleno popel zemřelého převážet přes hranice.
Proto jsme zvolily autobusový zájezd. I tak jsme strachy umíraly cestou do Španělska na hranicích. Co kdyby někoho napadlo, rozbalit Bářinu tašku. Naštěstí vše proběhlo hladce a mi dojely, sice trochu rozlámané a nevyspalé, do našeho hotelu na slunném španělském pobřeží.
Oddychly jsme si a vylovily z útrob tašky kelímek. Byl nepoškozený. Postavily jsme ho na balkon s nádherným výhledem na moře.
Výprava k útesům
Hned druhý den jsme natrhaly s Bárou nějaké květiny u pobřeží, vzaly kelímek a půjčily si na pláži šlapadlo. Moře bylo klidné, přívětivé a sluníčko jasně zářilo. Statečně jsme šlapaly co nejdál od pobřeží.
A tam, v dostatečné dálce, nikým neviděny, vysypaly popel Bářiny maminky do vody. Přihodily jsme i kytičky. Teprve teď se Bára konečně doopravdy pořádně rozbrečela. Slzy jí nezadržitelně stékaly po tvářích a ona plakala ulevujícím, očistným pláčem.
Adéla Z. (53), Praha
