Vytrestala jsem školníka

Moje vnoučata neměla ve škole problémy s učením ani s učiteli. Obě ale sváděla tvrdý boj s opravdovým vládcem – školníkem!

Skoro to není k uvěření, ale toho chlapa se báli úplně všichni. Možná i ředitel. Opakované stížnosti rodičů i dětí nic nezmohly. Nikdo jiný nebyl a tak si školník mohl dělat úplně, co chtěl. Na děti byl sprostý a občas dokonce někoho nakopl nebo vytahal za ucho.

Učitelkám nadával do slepic. Bránu zavíral přesně v osm ráno. Kdo se byť jen o minutku opozdil, měl peklo. Buď se osmělil na školníka zazvonit a vyslechl si nesčetně sprostých nadávek, nebo to vzdal a radši předstíral nevolnost. Jednou se takhle opozdil i můj osmiletý vnuk Honza.

Školník málem synovi utrhl ucho

„Babi, já zaspal. Nevím, co dělat, asi to nestihnu!“ volal mi do práce celý zoufalý. Jeho sestra Emma byla na lyžařském výcviku, tak ho nevzbudila a on neslyšel budík. Rodiče byli pořád ještě v cizině, nebyl nikdo, kdo by ho vytáhl z postele.

Bylo mi ho líto, ale nechtěla jsem, aby zůstal celý den doma. Poručila jsem mu, aby utíkal do školy a se školníkem to prostě risknul. Odpoledne přišel, oči uplakané a ucho úplně rudé. Prý mu s ním kroutil tak hrozně, že mu bylo na omdlení.

Tenkrát se ještě nepsaly stížnosti a nepodávaly žaloby tak často, jako nyní a tak jsem se rozhodla pro svoji soukromou pomstu.

Na pomstu jsem se pořádně nachystala

Nabrala jsem vedle u souseda dva kyblíky prasečích výkalů. K tomu do auta naložila zbytek loňských marmelád a navrch hodila starou peřinu vycpanou opravdovým peřím.

Večer, po setmění, jsem se vypravila ke škole. Školník měl vlastní byt ve sníženém přízemí. Oddělený vchod, malá předzahrádka a okna směrem ke školnímu dvoru. Skrz okno jsem ho viděla, jak si lebedí v trenýrkách u televize a v klidu popíjí pivo z lahve.

Sledoval hokej a nahlas puštěný zvuk byl zřetelně slyšet i přes ta zavřená okna. Dala jsem se do práce.

Ze školníka se stal mílius

Natřela jsem dveře i přilehlou zeď marmeládou. Prasečí exkrementy jsem rozházela od školní brány až k vstupním dveřím. Nakonec jsem všechno posypala peřím, aby umělecký dojem byl dokonalý.

Cedulku se vzkazem jsem připíchla napínáčkem na školníkovy dveře: „Ještě jedna sprosťárna vůči dětem a bude to horší!“ Druhý den přišel Honzík ze školy celý rozradostněný. První dvě hodiny byly děti na vycházce, neučilo se, protože pan školník gruntoval. Prý nikomu nenadával a ještě uctivě zdravil!

Hana P. (59), Třinec

reklama
reklama