Můj kousek štěstí

Vyznali jsme si lásku, když šumělo moře

Čekala mě letní dovolená v Jugoslávii. Nedokážu popsat, jak jsem se těšila. Ale trošku se to zamotalo. Je to už takových let! Bylo mi devatenáct, pracovala jsem jako sekretářka v podnikovém časopise v našem městě a těšila jsem se z vážné známosti.

S Milošem jsme spolu už bydleli. Všechno nasvědčovalo tomu, že mě brzy požádá o ruku. Chodili jsme spolu dva roky a já pomalu dospívala do věku, kdy se dívky v té době běžně vdávaly – daleko dřív, než je tomu v současnosti.

Jenomže jak letěl čas, zamilovanost vyprchávala. Říkala jsem si, že je to kvůli tomu, že se už dlouho známe, a je tedy čas udělat ten další osudový krok: svatbu. Nevysvětlovala jsem si to správně, ale to jsem tehdy netušila, byla jsem příliš mladá.

Skutečnost, že Miloš koupil zájezd do Jugoslávie, jsem uvítala. U moře jsem byla jen s rodiči v NDR, aniž mě to tam nadchlo – studené moře a žahavé medúzy pohupující se ve vlnkách u břehů mě nenadchly. Zato do Jugoslávie jsem se těšila.

Bylo pravděpodobné, že Miloš mě na horké pláži při západu slunce požádá o ruku. Anebo to udělá v romantické hospůdce na břehu moře – domnívala jsem se. Vlastně jsem neměla kufr, jen batoh. Koupila jsem si tedy kufr, dodnes ho vidím před sebou.

Byl elegantní, hnědý, spíš pánský – ale pamětníci dobře vědí, jaký byl tehdy výběr zavazadel, a nejen jich. Byla jsem na nový kufr pyšná, cestoval v autobuse v zavazadlovém prostoru. Když jsme se blížili k Makarské riviéře, div jsem nepadla okouzlením.

Moře splývalo s oblohou, třpytilo se, jiskřilo. Úplně jsem samou nádherou a cestovatelským nadšením ztratila hlavu. Snad to omlouvá moji následnou zbrklost: autobus zastavil uúrostřed ráje a já popadla zavazadlo, které jsem považovala za svoje.

Zbrusu nové s novou jmenovkou. Škoda jen, že jsem si nepřečetla, co je na ní napsáno – cizí mužské jméno. Hodili jsme kufry do hotelového pokoje, převlékli se do plavek, které jsme si dali do příručních zavazadel, a naskákali do moře.

Cítila jsem nepopsatelné štěstí. Po dni stráveném v mořské vodě a horkém písku jsme se omámeni sluncem potáceli do hotelového pokoje. Trochu jsem se spálila, sluneční paprsky byly jako žhavé jehlice, nebyla jsem na ně zvyklá.

Těšila jsem se, že se namažu chladivým tělovým mlékem, že se obléknu do bavlněného pyžamka a nového župánku. Když jsem otevřela zavazadlo, vybaflo na mě pánské oblečení. Vyjekla jsem. Osprchovala jsem se a v dlouhé košili, kterou jsem si vypůjčila od Miloše, jsem uháněla do recepce.

Recepční mi s úsměvem lámanou češtinou sdělil, že mě tu dvakrát hledal nějaký pán a teď čeká v hale. Neznámý se už zvedal z křesla a s úsměvem ke mně kráčel. Hovořil o nedorozumění, které hravě napravíme.

Ukázal na můj kufr. Ten mě ale v této chvíli nezajímal, zcela mě zaujal onen neznámý. Dívala jsem se na něho jako na osmý div světa. Byl to nádherný mladík s okouzlujícím úsměvem. Láska na první pohled! Tolikrát jsem o ní slýchala, ale nevěřila jsem na ni.

Myslela jsem si, že toho druhého musíte nejdřív důkladně poznat, nežli se do něho zamilujete. A teď mi srdce proklál Amorův šíp během dvou vteřin. Lekla jsem se, že to na mně poznal. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, usmála jsem se a poděkovala.

shutterstock_199880042

Pak jsem se zmateně omluvila, to já jsem byla viníkem toho, že se zaměnila naše zavazadla. Běžela jsem nahoru pro jeho kufr. Když jsme si zavazadla vyměňovali, naše ruce se na vteřinu střetly. Ucítila jsem elektrický výboj.

Řekl, že je rád, že jsme se setkali, odpověděla jsem, že mě to také těší. Pak jsem se dívala na jeho vzdalující se široká ramena a šeptala jsem si: "A to bylo všechno?" V zádech mě zamrazilo. Modlila jsem se, aby nedošlo k žádosti o ruku.

Nebyla jsem na něco takového připravená. Donedávna jsem to jen tušila, teď jsem to věděla s určitostí. A kromě toho jsem se modlila, abychom se s tajemným neznámým někde potkali. Samozřejmě že jsem znala jeho jméno i adresu, byla bych na hlavu padlá, kdybych si nepřečetla jmenovku na zavazadle.

Jmenoval se Jaromír a bydlel ve městě, které sousedilo s tím mým. Musela jsem se chovat jako blázen, protože Miloš se několikrát zeptal, co se mnou je. Mrzelo mě, že mu kazím vysněnou dovolenou, ale nemohla jsem si pomoci.

Byla jsem jako Alenka v říši divů. Jako Šípková Růženka, která se právě probudila a hledí do očí svému princi, jenomže ten je najednou kdesi daleko a nedosažitelný. Příští den na pláži i večer při korzování podél moře jsem se rozhlížela, zdali ho neuvidím.

To se mi podařilo až den nato: Uviděla jsem ho v hloučku kamarádů. Bylo už šero. Čtyřlístek mladíků zamířil ke mně s Milošem, jeden z nich se nás zeptal, kde je tu podle našeho názoru nejpříjemnější hospůdka.

Zatímco Miloš popisoval cestu, mládenec, který si se mnou vyměnil kufr, mi do ruky vtiskl lísteček. Orosila jsem se! Čtveřice se zdvořile rozloučila a poslušně zamířila směrem, který popsal Miloš. Poslala jsem ho pro zmrzlinu a přelétla očima tajemný lísteček, kde stálo psáno: Zítra ve 22:30 na hotelové pláži.

Úplně jsem se roztřásla. Měla jsem dvacet čtyři hodin na to, abych vymyslela pohádku pro Miloše. Pohádku, proč musím večer na chvíli opustit hotelový pokoj. A sama. Od rána jsem byla zralá div ne na infarkt.

Nedokázala jsem si vychutnat paprsky slunce na mokré kůži, ba ani plavání v moři. Dokonce ani když jsem plula vlnami na matraci, což mám ráda, náladu mi to nezlepšilo. Mrzelo mě, že podvádím Miloše, bezelstného a zamilovaného.

Ale neuměla jsem si nijak pomoci. V mém případě se láska pomalu vytrácela, až se vytratila definitivně – a to v okamžiku, kdy se zaměnily ty nešťastné kufry. Před půl jedenáctou večer jsem se vytratila z pokoje.

Šlo to snadno, protože Miloš tvrdě spal. Koupila jsem totiž dvě lahve vína se slovy, že jsem na něj dostala velikou chuť. Můj protějšek vypadal překvapeně. Nikdy jsem alkoholu neholdovala, ale vysvětlila jsem to slovy, že když jsem konečně na krásné dovolené, chci si ji řádně užít.

Samozřejmě jsem to navlékla tak, že většinu vypil Miloš, aniž si toho všiml. Zkrášlila jsem se v koupelně, oblékla si nejhezčí šaty a vyplížila se na hotelovou pláž. Stál tam, pod oblohou posypanou hvězdami.

Moře šumělo a já jsem si říkala, že nic romantičtějšího jsem asi ještě nezažila. Vůbec jsme se nezdržovali rozhovorem, vletěla jsem mu do náruče. Řekl: "Láska na první pohled." Odpověděla jsem: "Myslím, že ano.

" Stáli jsme ve slané mořské vodě a poslouchali její šumění. "Kdo je to, ten, co je tu s tebou?" zeptal se pak smutně. Moje odpověď ho trochu rozveselila, protože jsem řekla: "Donedávna jsem si ho chtěla vzít.

Ale teď vím, že se s ním musím rozejít." Patrně namítnete, že jsem svého tajemného cizince vlastně vůbec neznala. Jak jsem se tehdy mohla na základě dvou kratičkých setkání rozejít s Milošem? Byli jsme přece vážná známost.

Jenže já se rozhodla naslouchat hlasu svého srdce. A ten mi už delší dobu říkal, že Miloš není ten pravý, že bych s ním nebyla šťastná. A potvrdilo se mi, že naslouchat vnitřnímu hlasu se vyplatí. Jaromír totiž rozhodně tím pravým byl.

Jsme manželé už desítky let, máme děti a už i vnoučata. Vyprávěli jsme jim o tom, jak jsme se seznámili v daleké cizině u moře. A náš romantický příběh lásky se všem moc líbil. Milena J. (55), Karviná .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden