Vzala jsem si lháře, už ho nechci zpátky

Já se asi nikdy nepoučím. Nečekané dědictví po tetě mi obrátilo život naruby a jen náhoda mě zachránila před tím, abych zopakovala stejnou chybu a vzala na milost bývalého manžela, který mě podvedl.

Seznámili jsme se s manželem na vesnické tancovačce. Už se zdálo, že zůstanu na ocet a tetička si mě dobírala. „Budeš starou pannou,“ varovala mě teta Lída. Několik schůzek v lesíku za humny, par pus a byla svatba.

Tak jsem v poměrně pozdním věku měla Adélku, a po ní se narodil ještě Mireček, pojmenovaný po tatínkovi. Velký Mirek byl ze začátku snaživý tatínek, alespoň mi tak připadal, a že chodí občas později z práce, mi připadalo u automechanika docela normální.

Jenže pak se vracel mnohem déle a nosil stále méně peněz. Já na mateřské dovolené jsem se snažila co nejvíc uskromnit, obcházela s kočárkem samoobsluhy se slevami a oblečení nakupovala v second handech, ale když najednou nebylo ani na týdenní pobyt na Šumavě, začala jsem zjišťovat, co se děje.

Prasklo to

Zavolala jsem Mirkovu kamarádovi. Ten se nejdřív vytáčel, že nic neví, ale pak, když jsem se do telefonu zoufale rozbrečela, přiznal, Mirek si občas „zaskočí zahrát na automatech“.

Zašla jsem za majitelem dílny, kde Mirek pracoval, a ten mi ukázal jeho výplatní pásky. Když jsem uviděla tu částku, zatočila se mi hlava. Žiju s lhářem, podvodníkem a gamblerem. Kdyby mi dával jen polovinu toho, co vydělal, koupali by se Adélka s Mirečkem v létě v moři, a ne v rezavé vaně na dvorku u babičky.

Mirek nic nezapíral a já zažádala o rozvod. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že má dluhy přes půl milionu, o které se musíme podělit, zvlášť když právě přišel o práci, z čehož mě vinil také.

Dědictví jako záchrana    

Kývla jsem na vše, jen aby mi zmizel ze života, a nastoupila do práce jako hospodářka v mateřské škole, kam chodila Adélka. Všichni mi pomáhali, jak uměli, kromě velkého Mirka, po kterém se slehla země.

I alimenty přicházely jen výjimečně. O dva roky později ale zemřela sestra mojí babičky, Lída, která byla bezdětná a žila sama v Praze. Ukázalo se, že mi odkázala třetinu částky, za kterou se prodal její dům.

Ta nečekaná částka mi málem vyrazila dech, ale snažila jsem se chovat co nejrozumněji. Splatila jsem všechny dluhy, objednala na dva týdny bungalov u moře a ještě zůstalo dost na to, abych časem mohla došetřit na nějaký malý hezký byt.

Chtěl se najednou vrátit

Dva dny poté, co jsme se opálení vrátili z Poreče, jsem našla v kanceláři kytici aster a dopis od Mirka. Všeho prý strašně lituje, stýská se mu po dětech, přestal s hazardem a chce mě vidět.

Přidal i své nové telefonní číslo. Byl to skvělý pocit zadostiučinění, přiznávám. Pak se mi ale hlavou zase promítl obrázek Adélky ve věčně zašívaných punčoškách a zklamání Mirečka, když pod stromečkem nenašel auto na dálkové ovládání. Tohle nejde odpustit, nevěřím, že se změnil! V tom zazvonil telefon.

Už mu nenaletím

Kamarádka Jarmila ze sebe hned vysypala, že minulý týden potkala Mirka. Ptal se, jak se mi daří, co dělám, jestli pořád pracuju ve školce a jestli nemám přítele. „Tak jsem mu s gustem řekla, že jsi s dětmi v Chorvatsku a máš se skvěle, protože jsi bohatá dědička!“ zakončila vítězně.

„Ten koukal.“ „Aha, a ptal se taky na děti?“ zajímalo mě. „No vidíš, to vlastně ani ne. Ale chtěl půjčit dvě stovky!“ Byla to jen chvilka, vlastně mžik, než se mi vše v hlavě spojilo a v koši skončila kytice i s roztrhaným telefonním číslem.

Jak šťastný mám teď vlastně život, řekla jsem si. A totéž si říkám i dnes, o deset let později, stále šťastná a spokojená.

Dana Š. (57), Tábor

reklama
reklama