S Jaroslavem jsme se znali odjakživa. Chodili jsme spolu do mateřské školky, hráli jsme si na písku, navštěvovali místní loutkové divadlo. Naše rodiny bydlely ve stejném patře starého panelového domu.

Byli jsme sousedé a naše maminky byly nejlepší kamarádky. Asi si řeknete, že tyto dvě děti nemohly skončit spolu u oltáře, protože to by byl příběh jak z červené knihovny. Tak to jsem si myslela také! K zápisu a později i do první třídy jsme kráčeli svorně spolu, ruku v ruce.

Tehdy jsem byla ráda, že ho mám po boku! Nebýt Jaroslava, všech těch cizích dětí bych se bála. Naštěstí jsme byli dva. Protože jsme se spolu vodili za ručičku do školy i ze školy, brzy si toho všimli úplně všichni.

Učitelky se usmívaly, spolužáci se posmívali. Křičeli na nás: „Ženich a nevěsta!“ Tehdy mi to připadalo jako nadávka. Druhá lavice u okna Ale byli jsme dobří přátelé, posměch nás nerozdělil. Seděli jsme vedle sebe ve druhé lavici v řadě u okna a chodili spolu dokonce i do kroužků, do výtvarného a divadelního.

Ve třetí třídě přišel zlom. Jaroslav mi před koncem prázdnin oznámil, že už vedle mě sedět nebude, protože kluci mu to neustále předhazují. A že by si rád sedl vedle kluka. Řekla jsem, ať si sedne, kam chce.

Doma jsem brečela. Náš vzájemný vztah ochladl. Nejhorší bylo, že paní učitelka Jaroslavovi sedět vedle kluka, spolužáka Pavla, nedovolila, protože vyrušovali. A posadila ho ke spolužačce Rozsypalové, ze které byli všichni kluci paf – měla dlouhé světlé vlasy a nosila trička s výstřihy, i když pochopitelně zoufale prázdnými.

Žárlila jsem jako blázen. A odmítala jsem si to přiznat. Divadelní kroužek Doma se mě vyptávali, proč už se s Jaroslavem nekamarádím, proč chodíme do školy každý zvlášť. Oznámila jsem rodině, že naše přátelství definitivně skončilo.

Můj tatínek namítl, že přátelství přece nemůže skončit. Tomu jsem tehdy nerozuměla. Jediné, co nás s Jaroslavem ještě spojovalo, byl divadelní kroužek, ten jsme měli oba rádi. Z nepovinné „výtvarky“ jsem se odhlásila, ale divadlo mě nesmírně bavilo.

Jednou, a to už bylo asi v sedmé třídě, jsem dostala roli princezny. Jaroslav hrál prince. Pilně jsme nacvičovali. Na konci hry princ princeznu políbí, ona přestane být pyšná a vezme si prince za muže. Když mě měl Jaroslav políbit, rozbrečela jsem se a utekla.

Ten večer jsem si přiznala, že jsem do kamaráda z dětství zamilovaná. Druhý den už jsem se na improvizovaném jevišti políbit nechala. Později už nejen na jevišti. Brali jsme se po maturitě a spokojeně spolu žijeme dodnes.

Jitka F. (51), Karviná.