Pád na dno mohou na poslední chvíli zastavit tajemné dobré síly.
Dlouhá léta jsme si žili na docela slušné úrovni. Igor, můj manžel podnikal a dařilo se mu. Také já jsem si, když děti trochu odrostly, pořídila malý kosmetický salon. Přišly ale horší časy. Kvůli špatnému odhadu situace na trhu se dostala Igorova firma do potíží. A protože vypukla i obecná krize, ani mně se moje podnikání nedařilo. Z finanční jistoty, o kterou jsme se mohli opírat, se najednou stala situace, kdy jsme jeden měsíc nevěděli, jak na tom budeme ten druhý. A spíš se to zhoršovalo než zlepšovalo.
Bylo to kruté rozhodování!
Pro případ nouze jsme měli v záloze nějaké pozemky a jednu nemovitost, i když právě té bychom se zbavovali velice neradi. Jednalo se o starou chalupu v posázavských lesích, kterou Igor zdědil po rodičích – a ti zase po svých rodičích a tak dále – a kam jsme často jezdili za odpočinkem. Voda se sice musela pumpovat ze studny a elektřinu tam zavedli až celkem nedávno, možná právě proto to ale byla oáza klidu proti ruchu velkoměsta. Naše účty se ale v nepříznivé době dostaly do červených čísel. Vypadalo to, že se z mínusu budeme muset vyhrabat nějakým prodejem. Pozemky by nás asi nezachránily, navíc byly porůznu rozmístěné a jako celek se prodat nedaly. Ač jsme si to nejprve vůbec nechtěli připustit, čím dál častěji a naléhavěji jsme s Igorem mluvili o tom, že se milované chalupy budeme muset vzdát.
Chalupu čekaly změny
Dali jsme si ultimátum měsíc, pak ještě týden, pak ještě pár dnů. Čas ale pracoval proti nám. Jednoho dne jsme to konečně začali řešit. Se slzami v očích jsme rozhodili sítě po známých, po realitních kancelářích a přidali k tomu ještě pár inzerátů. A s těžkým srdcem jsme se jednoho sobotního odpoledne vydali dělat na chalupě pořádek, abychom ji mohli předvést případným zájemcům. Děti, pro které to lesní sídlo nebylo zase takovou srdeční záležitostí, jsme s sebou nebrali. Jako dospívající už měli své vlastní starosti. Během toho úklidu jsme se s Igorem několikrát objali a slibovali si, že se ještě pokusíme nějak chalupu zachránit. Vývoj dalších dnů k tomu však nesměřoval. Proto jsme další víkend naše stavení předvedli prvnímu zájemci. S hrůzou jsme poslouchali, co všechno s ním hodlá dělat a jak si chce chalupu vylepšit. Pociťovali jsme obrovskou bezmoc. Když onen potenciální kupec, který přijel v doprovodu svého právníka, zase odjel, rozhodli jsme se, že v chalupě přespíme. Věděli jsme, že moc takových nocí nás už asi nečeká.
Bytost nás dovedla k úkrytu
Uprostřed noci mě manžel vzbudil. Řekl mi, že se mám jít na něco podívat. Vyvedl mě za ruku před chalupu. Tam zářilo nějaké světlo. Měsíc to nebyl, obloha byla zatažená. Uprostřed toho světla seděla nějaká drobná postavička. Nejprve jsem myslela, že je to dítě, ale při bližším pohledu jsem zjistila, že stvoření vypadá jako skřítek z pohádky. Najednou se rozběhl proti nám, až jsem skoro zděšením vykřikla. Vběhl do chalupy, pak zase vykoukl, jako by chtěl, abychom ho následovali. Igor mě stále držel za ruku. Jen proto jsem při tomto nadpřirozeném zážitku nebála. Tajemná bytost nás zavedla až na půdu a tam naléhavě ukazovala na jedno místo v dřevěné podlaze. Potom zmizela. Druhý den, za světla, jsme pod podlahou objevili důmyslný úkryt, kam si někdo z Igorových předků schoval velké množství zlata a šperků. V tu chvíli jsme věděli, že naše situace je vyřešena, což se následně ukázalo jako pravda. Dodnes si myslím, že ten skřítek k chalupě patří a jen reagoval na možnou změnu majitele. Od té doby jsme ho ale už nikdy neviděli!
Sylvia K., (49), Praha
