O tom, jak těžké pro ženy je, když děti, jak se říká, vyletí z hnízda, se toho hodně napsalo a napovídalo. U nás bylo všechno dobré, dokud mohla žena pracovat jako zdravotní sestřička. Jenže v práci jí oznámili, že provoz nemocnice se bude omezovat a že se má se svým místem rozloučit. Odchod dětí totiž zvládla v pohodě jen proto, že měla práci, ve které byla dobrá a která ji naplňovala. Netušil jsem, jak jí je. Na rozdíl od Anežky jsem se do důchodu těšil. Práce mě sice taky bavila, ale ve srovnání s hospodou, křížovkami, detektivkami a rybami to pro mě spíš než co jiného bylo nutné zlo. Penzi jsem si tedy užíval od chvíle, kdy mi začala.
Byla nesvá
Pro Anežku to ale tak lehké nebylo. První týdny jen tak bezcílně bloumala po baráku, občas jsem si všiml, že má červené oči, jak plakala. Snažila se uklízet, jenže jak byla vždycky pořádná až chorobně, tak jí dalo velkou práci najít něco, do čeho by se mohla pustit. Uplynulo pár měsíců. Anežka vypadala klidnější a nám začaly v domku přibývat věci. Asi bych si toho ani nevšiml, kdyby nepřijel syn, který měl nějaké řízení u posádky ve městě. Podle jeho slov jsme měli doma hotové kramářství. No, je fakt, že kam se člověk podíval, tam byly nějaké dečky, vázičky a skleničky. Mně to nevadilo. Pokud to Anežku bavilo sbírat, proč jí nějakou radost nedopřát. Navíc podle jejích slov to většinou nic nestálo. „Nevěřil bys, co všechno dokážou lidi vyhodit. Je to opravdu hrůza. Dneska si nikdo ničeho neváží. Když vidím, kolik věcí, cenných věcí, končí v kontejnerech a popelnicích, je mi z toho smutno.“ Nepochyboval jsem, že mluví pravdu. Navíc některé z těch věcí, co donesla domů, asi opravdu cenu měly.
Věcí přibývalo
Za nějaký čas se začaly objevovat na zahradě igelitky. Nedíval jsem se do nich, za to mi to nestálo, jen jsem se optal Anežky. „Ale to víš, nějaké květináče, nůžky na kytky, věci do dílny. Našla jsem to a rozdělím to, až budu mít čas. Ono to nehoří. To víš, chleba to nežere, jen musím dát pozor, aby mi tam něco nezrezlo.“ Takové vysvětlení mi stačilo. Jenže našim klukům se to zdálo podivné. „Nepřipadá ti to nějaké divné?“ zeptal se mě starší Aleš, když přijel. „Teda mně máma trochu divná přijde. Vždycky musela mít všechno pintlich a teď se jí po baráku i po zahradě válejí tašky s bůhvíjakými krámy. Někdo by si s ní měl promluvit.“
Se synem jsem se nechtěl hádat
To se mi nelíbilo. Možná proto, že už tehdy jsem v hloubi duše věděl, že to opravdu není v pořádku. Zatím jsem ale Anežku nechával, ať si dělá, co chce, a občas se i radoval, když domů donesla nějaký vydařený nález. Vždycky jsem byl chlap, co nechává domácnost na ženě. I proto jsem možná ty změny k horšímu přehlížel. Na jaře začala Anežka postonávat se srdcem. Tou dobou už bylo na zahradě několik dost velkých hromad tašek s různými věcmi. Vlastně odpadem, jak už teď vím. I když se odchodu do nemocnice bránila, nakonec si tam přece jen musela jít lehnout. Nebyla pryč ani den, když za mnou přišel soused. Tvářil se rozpačitě, naštvaně a zahanbeně najednou.
Soused si stěžoval
Než se dostal k věci, chvíli mu to trvalo. „Podívej, Franto, tohle už není jenom vaše věc. Ale teď, když je Anežka v nemocnici, by ses těch odpadků ze zahrady už zbavit mohl. Vždyť to takhle nejde dál, potkani z toho herberku lítají večer, když se setmí, po celé ulici. “ Díval jsem se na něj jako na zjevení. Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. A pak jsem si pomalu začal dávat dohromady obrázek, o co vlastně šlo. Aniž bych si toho všiml, Anežka pomalu hromadila v domě a na zahradě odpadky. Já se nechal ukolébat tím, že jsou to užitečné věci. Všichni kromě mě, děti i sousedé, to viděli. Jenže nikdo mi nic neřekl, protože Anežka jakoukoli kritiku vždycky utnula s tím, že já její počínání schvaluji. Cítil jsem se hrozně. Jak špatně na tom musela být, a já nic neviděl. Ale co teď? Jistě, bylo potřeba tu spoušť odklidit. Jenže po operaci se nesměla rozčilovat. Bylo to dilema. Nakonec jsme přece jen vyklidili zahradu, z domu jsme dali pryč jen pár věcí, protože to, co domů nanosila, opravdu nebyla ve většině případů žádná veteš. Celou dobu jsem se proklínal, že jsem jí nevěnoval víc pozornosti.
Hlídám ji jako oko v hlavě
Po návratu z nemocnice nějaký čas trvalo, než si všimla, že z domu zmizelo pár věcí. Neptala se na to, ale byla podivně podrážděná. Když se poprvé podívala do zahrady, uraženě semkla rty a půl dne se mnou nemluvila. Pak se do mě pustila. Co prý jsem to udělal, bez jejího dovolení, že by to srovnala, stačilo jen počkat. Očividně si nepřipouštěla, že by měla problém. Od té doby se Anežku snažím hlídat. Už je zase celkem v pořádku a já den za dnem vymýšlím program pro nás oba, aby nebyla sama, necítila se zbytečná a nezačala zase tahat domů odpadky. Není to jednoduché, ale zatím se mi to daří. Synové naléhají, abych se ji pokusil přesvědčit k návštěvě psychologa, ale to se mi nechce. Moje žena není přece žádný blázen.
Pavel K. (71), Prachaticko
