Z vily jsem utekla do maringotky

Dobře se vdát, bydlet ve vile a mít hodně peněz nemusí být až takové štěstí, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Naši nebyli bohatí, ale nouzí jsme nikdy netrpěli. Do mě coby jedináčka vkládali odmalička velké naděje, které jsem ji nikdy nemohla splnit. Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře a byla spokojená. Jenže naši mě chtěli provdat za nějakého úspěšného muže, abych prý byla zajištěná. No, nakonec se jim to podařilo a já si vzala celkem pohledného náměstka, od nás z firmy.

Připadala jsem si jako ve zlaté kleci

Od svatby neuplynul ani rok a nastaly problémy. „Evičko, kdy už budete mít nějaké děti? Bude ti pětatřicet, to já v tvém věku,“ začala matka svoji obehranou písničku a ten můj se k ní přidal.

„No Evo, taky by mě to zajímalo. Chyba není ve mně, to víš!“ dost nepříjemně na mě zaútočil Vláďa. Měl totiž z předchozího manželství syna, s kterým se nestýkal. O to víc toužil po dalším dítěti. Jenže, mně se nějak nechtělo.

Vláďa byl sice hodný a zahrnoval mě vším, na co jsem si vzpomněla. Ale já ho nemilovala. Musel mít barák jako hrad, auto velké jako tank a luxusní dovolené. Já po tom všem netoužila.

Nikdo mě nechápal, ani moje mamka

„Pálí tě dobré bydlo! Buď ráda, jakého máš manžela! Co bys prosím tě chtěla!“ slyšela jsem denně od matky a už mi to pořádně lezlo krkem. Ani kamarádky nechápaly, co bych vlastně chtěla.

Cítila jsem se sama. Až jednou k nám do města přijel cirkus. Nebyl velký, jen pár zvířat a asi pět maringotek. V jedné byla střelnice a já, bůh ví proč, jsem si šla sama sobě vystřelit růži. Pušku mi podal takový hezký mladý chlap.

Evidentně byl mladší minimálně o pět let, možná o víc. Dali jsme se do řeči a on začal líčit, jak zrovna jezdili po Rusku a míří na sever do Finska a Norska. Výdělky nic moc, ale ta volnost, svoboda, nezávislost! Úplně mě to dostalo.

V noci jsem nemohla usnout. b\la jsem jako očarovaná. Hned druhý den jsem k němu zašla znovu a poznala, že mě rád vidí. Bylo to, jako bychom se znali odjakživa.

Majetek jsem vyměnila za svobodu

„Zítra odjíždíme. Pojeď se mnou,“ řekl mi, když jsem u něho trávila své čtvrté odpoledne. Vůbec nevím, co to do mě vjelo, ale kývla jsem. Odjedu! V noci jsem si sbalila jeden kufr, napsala dopis na vysvětlenou a nad ránem se vykradla z naší luxusní vily.

Čekal na mě nový život plný dřiny, nepohodlí i nejistoty. Ale taky láska, svoboda a štěstí. S přítelem ze střelnice už jezdíme s cirkusem třetím rokem a já bych neměnila!

Eva Š. (49), severní Čechy

reklama
reklama