S nadpřirozenými silami se nesetkáváme denně. Aby se objevily, musí k tomu být nějaký důvod.
Můj manžel Leoš má už léta malou řemeslnickou firmu, která se zaměřuje na stavební úpravy rekreačních objektů. Občas jsem za ním o víkendech jezdila a poznávala tak nová místa. Před dvěma lety dostal Leoš velkou zakázku na rekonstrukci luxusní chaty jednoho podnikatele. Vyžadovalo si to několikatýdenní práci, takže na té chatě často i přespával. Já jsem tam za ním přijela hned na druhý víkend.
Hlava a ruka nad hladinou
Chata ležela na celkem osamělém místě na kraji lesa. Po mém příjezdu zadal Leoš úkoly svým zaměstnancům a vyrazili jsme na procházku po okolí. Asi kilometr od chaty se rozkládal menší rybník. V teplém počasí to lákalo ke koupání, ale tahle vodní plocha byla k danému účelu nevhodná: rybník byl dost zarostlý a nelákal k tomu, aby do kalné vody člověk vstoupil. Chvíli jsme tam poseděli. Náhle se mi zdálo, že jsem zahlédla v rákosí na druhé straně nějaký pohyb. Moje první domněnka byla, že tam nejspíš plavou kachny, jenže pak se nad hladinou krátce vynořilo něco, co se podobalo lidské hlavě a ruce. Celá vyděšená jsem vstala a říkala jsem o tom Leošovi, ten mi ale nechtěl věřit. Obešli jsme pak rybník kolem dokola, ale nic dalšího podezřelého už jsem nespatřila. Byla jsem ale stoprocentně přesvědčená o tom, že se mi to nezdálo.
Plavala tam podivná věc!
Tak dlouho jsem přesvědčovala manžela, že jsem skutečně viděla na hladině rybníka lidskou hlavu, až se tam se mnou zanedlouho vypravil znovu. A tentokrát to zjevení spatřil i Leoš, na tom samém místě, co já předtím. Strnule hleděl na místo, kde se znovu vynořila hlava a s vážnou tváří mi řekl, že jsme asi viděli vodníka. Někdo jiný by se těm slovům nejspíš vysmál, jenže my jsme s manželem měli shodný zážitek. Ačkoliv jsem se trochu bála, následovala jsem Leoše k druhému břehu, kde se ten pravděpodobný vodník vynořil. A tam jsme na hladině spatřili jinou podivnou věc: plaval tam svazek bankovek. Pomyslela jsem si, že je to možná past, aby mohl vodník stáhnout případného zvědavce či chamtivce pod hladinu. V tomhle smyslu jsem také Leoše varovala. Ten si ale nedal říct. Sundal si boty a kalhoty a vkročil do rybníka. S napětím jsem sledovala, co se bude dít. Když už byl manžel skoro u plovoucích peněz, náhle zmizely pod hladinu. Volala jsem na Leoše, ať se vrátí zpátky. On se ale zastavil a pravou rukou šátral pod hladinou. A když ji opět vyndal z vody, držel v ruce nějaký balíček!
Chtěl nás jen upozornit
Byli jsme samozřejmě zvědaví, co je uvnitř. Ve vodotěsném obalu se nacházela zapečetěná plechová krabice. Nebylo snadné ji otevřít. Když se nám to podařilo, vykřikla jsem překvapením. Uvnitř se skrývaly nejrůznější šperky. Vypadaly dost starodávně, ale krabice byla spíš současná. S Leošem jsme se shodli, že jde o nějaký vzácný poklad – a považovali jsme za samozřejmé, že ho poctivě odevzdáme. Ukázalo se, že se jednalo o část loupeže z jednoho nedalekého muzea, kterou si v rybníku zřejmě zloději schovali na pozdější vyzvednutí. Možná už krabici nenašli, protože od loupeže uplynuly více než dva roky. O vodníkovi jsme samozřejmě na úřadech nemluvili, ale s manželem jsme dospěli k závěru, že pokud v tom rybníku opravdu žije nadpřirozená bytost, má smysl pro spravedlnost. Asi ne každý strážce vodní hladiny musí být nutně zlé stvoření, které sbírá lidské „dušičky“. U rybníka jsme pak byli ještě několikrát, než Leoš dokončil práci na té chatě, avšak vodníka už jsme nikdy víc nespatřili. Účel, pro který se nám zjevil, ale byl naplněn.
Dana B., (48), Praha
