Nemoci se na ně začaly sypat ze všech stran. Nemohla jsem uvěřit, že za tím vším je můj smutek a trápení.
Nedávno mi bylo šedesát. Jsem už mnoho let rozvedená a radost mi poslední dobrou dělala jen má starší dcera. Ta se, na rozdíl od té mladší, která byla zřejmě po mě, šťastně vdala a dovolila mi stát se babičkou dvou krásných vnoučat. Nic jiného už mi na světě nezbývalo. Chodila jsem ještě do práce. Už třicet let do stejné fabriky, kde jsem pracovala jako sekretářka. Práce pro mne byla jen nutným zlem a prostředkem pro získání potřebných peněz. Jeden den byl jako druhý. Ráno brzké vstávání, autobus do práce, odpoledne zase zpět domů k seriálům a o víkendu trocha radosti s vnoučky. Kamarádky jsem už dávno neměla. Někdo by tak kolegyně z práce možná nazval, má kritéria pro kamarádství byla ale vždy příliš přísná a já jsem se prostě nikdy nechtěla s lidmi, kteří mně úplně nesedli, příliš zaplétat. V mládí jsem měla jednu dobrou kamarádku, když mi ji ale před dvěma lety vzala smrt, přestala jsem doufat, že ještě kdy nějakou spřízněnou duši najdu. Snad i proto jsem se s lidmi příliš nezaplétala a o žádné hluboké vztahy jsem nestála.
Uzavřela jsem se
Začalo to obyčejnou chřipkou a pak už jsem se vezla. Když jsem se trmácela na kontrolu k lékaři, špatně jsem stoupla na nohu a zlomila si jí. Po operaci jsem zůstala několik měsíců odkázána na pomoc své dcery. Noha se hojila pomalu a protože mi prostě nebylo celkově dobře, přidružily se i zažívací potíže a bolesti zad. Měla jsem pocit, že se absolutně rozpadám. Několik měsíců jsem byla na nemocenské a veškerý kontakt s lidmi jsem omezila na minimum. Myslela jsem si, že až se uzdravím a vrátím se k sobě domů, bude mi zase líp. Situace se však po mém návratu domů ještě zhoršila. Obstarávala jsem skutečně jen to nejnutnější a téměř jsem přestala vycházet ven.
Až moje dcera, která mne jednoho dne ve tři odpoledne našla ležet v posteli plné drobků, mi pomohla otevřít oči. „ Mami, takhle už to nejde, musíme vyhledat pomoc,“ řekla mi vlídně. „Víš, s nemocí těla bývá často spojená i psychika a vůbec se za to stydět nemusíš.“ Pak mne odvedla ke známému psychologovi, který mi předepsal antidepresiva a mě se po pár týdnech skutečně znovu rozjasnila mysl. Kdybych si svou psychickou nemoc připustila dřív, mohla jsem si ušetřit mnoho krutých chvil. Dnes už zase chodím do práce a raduji se s vnoučaty. A moje zdraví se opravdu výrazně vylepšilo.
Dana (61), Plzeň .
