Už je to patnáct let a já stále nechápu, jak se něco takového mohlo vůbec stát. Říká se, že někdo byl ve špatnou dobu na špatném místě. Proč ale zrovna naše Anička?
Ten den nikdy nevymažu ze své mysli. Pekla jsem třešňovou bublaninu, protože na návštěvu měla přijít naše dcera Anička s Beátou. Její dceři bylo něco málo přes dva roky a my se s manželem na vnučku už moc těšili.
Bohužel celé odpoledne se nikdo neukázal a ani mobil mi dcera nebrala. Nejprve jsme si říkali, že jí do toho něco vlezlo. Pak jsme začali mít strach. To, když telefon nezvedal ani její manžel Jiří.
Šli jsme k nim domů
Kolem osmé jsme se s mužem vypravili za dcerou. Byl krásný červnový teplý večer a my šli přes půl města pěšky. U Aničky nebyl nikdo doma. To už jsme jistě věděli, že se něco vážného stalo.
Sedli jsme si na lavičku před domem a čekali. Čas běžel a my byli hrůzou bez sebe. Kolem půlnoci u domu konečně zastavilo policejní auto a z něj vystoupil Jiří. Rozeběhli jsme se k němu.
Bylo to šílené
Vůbec jsme svého zetě nepoznávali. Byl tak zničený, že nemohl ani pořádně mluvit. Teprve v bytě, kam nás vzal s sebou, jsme pochopili, že naše milovaná Anička je mrtvá. Prý se to stalo odpoledne, když šla s dcerou k nám.
Napadl ji nějaký cizí chlap a ubodal ji několika ranami nožem. Vnučce se nic nestalo. Dcera ji prý bránila svým tělem. Beatka je jen v šoku, a tak si ji v nemocnici nechali na pozorování. Zeť byl doteď na policii.
Chlapa brzy chytli
Nikdo, ani policie netušili, kdo a proč to udělal. Napadnout cizí ženu, ve dne na rušném náměstí. Proč? I když z místa činu utekl, byly tam kamery. Díky nim vraha během 24 hodin dokázali chytit.
Jenže to mé dceři už život nevrátí. Navíc se ukázalo, jak absurdní její smrt byla. Vrah naši Aničku neznal a ani nikdy před tím ji neviděl. Byla prostě jen ve chvíli, kdy si chtěl vylít vztek na svět za svůj zpackaný život, právě po ruce.
Svedli to na pomatenost
Vrah před svým činem absolvoval ošklivý rozvod, přišel o práci a diagnostikovali mu roztroušenou sklerózu. Psychicky to neunesl a jeho vnitřní napětí explodovalo ve chvíli, kdy kolem šla šťastná maminka s krásnou dcerou.
Obhájce mluvil tak dojemně, že by snad nezůstalo jedno oko suché, nebýt řeč o sprostém vrahovi. Snažil se z obviněného udělat chudáka smyslů zbaveného. Bylo mi z toho zle a od soudu jsem musela odejít.
Budu jako on?
Od té doby mám hrozný strach. Chlap už si svůj trest odpykal a chodí někde po městě, kde žijeme. Už několikrát jsem měla pocit, že jsem ho mezi lidmi zahlédla. Poznala bych ho, i kdyby si obarvil vlasy, nechal narůst vousy a nevím, co ještě.
Ten obličej mám do smrti vrytý v paměti. A pořád mě pronásleduje hrozná myšlenka. Až ho jednou potkám, zabiju ho. Bez varování, bez vysvětlování. Tak, jako to on udělal mé jediné dceři.
Jana T. (67), Brno
