Dnes se často řeší věci mezi nebem a zemí. My s manželem patříme k těm druhým a máme pro to dobrý důvod!
Jako mladí jsme si prožili to nejhorší, co se může stát. Náš syn se narodil s vrozenou poruchou krvetvorby a lékaři nám nedávali naději na víc než pět let. Náš Jiříček se dožil jen tří. Pravdou je, že utrpení, kdy se každý den budíte s tím, že to může být poslední den života vašeho dítěte, si nemůže představit nikdo, kdo to neprožil.
Navíc poslední rok jsme trávili víc po nemocnicích než doma. Bylo to naprosto vyčerpávající pro všechny. A určitě nejvíc pro našeho malého, který vše snášel neuvěřitelně statečně. Jeho odchod tak byl vlastně nakonec vysvobozením, a i když jsme si mysleli, že už jsme připraveni na vše, nebyla to pravda.
Nemohli jsme se sebrat
Následovaly temné roky našeho života. Já i manžel jsme navštěvovali psychologa, protože bolest byla větší, než jsme dokázali zvládnout. I tak to první dva roky vypadalo, že ztrátu snad nikdy nepřekonáme.
Čas ale opravdu zhojí všechny rány. „Měli byste myslet na další dítě, Věruško,“ snažila se nám pomoci má maminka. I když jsme věděli, že má pravdu, ta představa nás spíš děsila.
Rozhodli jsme se pro druhé dítě
Až po pěti letech jsme se oba cítili psychicky připravení na druhé dítě. V té době už na nás apelovala dokonce i naše psycholožka. „Další dítě vám pomůže oprostit se od minulosti. Uvidíte, že až otěhotníte, vše bude vypadat zase lépe,“ zkoušela zaplašit naše obavy.
A tak jsme se s manželem rozhodli to zkusit. A otěhotněla jsem tak rychle, že jsem tomu nemohla ani uvěřit. „Myslím, Věru, že je to znamení, že už je čas,“ řekl tehdy Petr. Strach v nás ale byl, a tak se z nás stali úzkostliví budoucí rodiče.
Chodili jsme častěji na vyšetření, abychom nic nezanedbali. Můj muž byl vždy se mnou. „Maminko, chcete vědět pohlaví?“ zeptala se nás ve dvacátém týdnu paní doktorka. Váhavě jsme přikývli. „Bude to holčička,“ dozvěděli jsme se. Konečně jsem se začala těšit. Zbytek těhotenství jsem prožila v psychické pohodě.
Byla podobná bráškovi
Když jsme naši Zdeničku spatřili poprvé, podívali jsme se s manželem na sebe. „Ona je celý Jiříček,“ vydechl překvapeně manžel. A měl pravdu. Zdenička ale byla zdravá holčička a měla se čile k světu.
Jenže my se s manželem nemohli zbavit strachu, a tak jsme ji stále hlídali. První tři roky jsme byli opravdu přehnaně úzkostliví. Teprve později jsme se uvolnili a Zdeničce dopřáli trochu volnosti. Konečně jsem u ní přestala věčně sedět, i když spala.
Uslyšela jsem hlas!
Jedno sobotní odpoledne jsem se rozhodla probrat věci v podkroví, kam jsme odkládali vše nepotřebné. Zdenička po obědě spokojeně spala, manžel sekal trávu a já se odhodlaně pustila do práce. Najednou jsem uslyšela Jiříčkův hlas: „Maminko! Maminko!“ znělo to zoufale. Navíc jsem měla pocit, jako by stál přímo za mnou.
Byla to předtucha, nebo co vlastně? Seběhla jsem ze schodů a narazila na manžela. ,,Ty mi to asi neuvěříš, ale já teď slyšel hlas Jirky. Volal Maminko! Maminko! Dal bych ruku do ohně za to, že to byl on,“ vystřelil na mě bez dechu. Vystrašeně jsme se na sebe podívali, jako bychom oba měli pocit, že jsme viděli ducha. Tedy slyšeli.
Hlídá ji místo nás
S hrůzou jsme se rozeběhli do dětského pokoje. Zdenička ležela v postýlce a dusila se zvratky. Chůvička mi přitom v podkroví nic nehlásila! Myslím si, že stačilo přijít o chvíli později a stala by se další tragédie, kterou bych asi už nepřežila.
Naštěstí jsme ji dokázali zachránit. Byl to otřesný zážitek, při kterém se nám vrátily všechny pocity ze ztráty Jirky. Ale také jsme si uvědomili, že nebýt toho hlasu, přišli bychom určitě pozdě.
Od té doby jsme si jistí, že náš syn na svoji sestřičku dohlíží. Nevíme odkud a jak je to možné, ale na věci mezi nebem a zemí od té doby oba s manželem skálopevně věříme a s námi i dnes už dospělá a zdravá dcera!
Věra L. (62), Jablonec nad Nisou
