Zachránil ho křik mrtvé dívky

S přítelem jsme se přestěhovali do hor. V domku uprostřed lesů chtěl Adam nalézt inspiraci pro své malování. Jenže místo klidu a samoty našel v útrobách domu přízrak malého děvčátka.

S nápadem přestěhovat se z velkoměsta někam na samotu přišel Adam asi po dvou letech, co jsme spolu chodili. Do té doby jsme žili v bytě v centru města. Jako rodilá Pražačka jsem nejprve trochu protestovala, ale když jsme pak byli na týdenní dovolené v Krkonoších, kde jsme měli pronajatou chatičku mezi lesy a nejbližší vesnice byla dva kilometry daleko, tak jsem změnila názor. Ten klid, ticho a krásná příroda mě učarovaly. A Adam, coby kluk z vesnice s duší umělce, byl z mého rozhodnutí nadšený.

Kolem samé lesy

Byt v Praze jsme prodali a koupili si malý domek poblíž Janských Lázní. Adam se nemohl dočkat, až bude malovat scenérie zdejší nádherné krajiny a zvířat. „Stejně si myslím, že bys měl ty své malby vystavovat a prodávat,“ řekla jsem mu jednou odpoledne, když jsem ho uviděla v zahradě, jak stojí před plátnem a zaujatě tvoří další obraz.

„Nikdo by si to nekoupil,“ namítl Adam. „Hloupost,“ protestovala jsem. „Ukazovala jsem některé tvé obrazy kamarádům i známé, co má malou galerii, a ta říkala, že by je tam klidně vystavila.“ Adam odložil štětec do kalíšku, přišel ke mně a objal mě. „Jsi hodná, že mě tak podporuješ, ale nemyslím si, že jsou kdoví jak dobré.“

Zoufalý křik

Pak mě najednou pustil. Jakoby něco zaslechl. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se. „Ty jsi to neslyšela?“ Adam se rozhlížel kolem sebe a tvářil se zmateně. Zavrtěla jsem hlavou. „A co?“ Adam byl chvilku zticha.

„Teď se to ozvalo znovu. Zní to jako dětský nářek,“ řekl. „Nic neslyším,“ namítla jsem. Adam mě popadl za ruku a táhl do domu. „Jakoby to vycházelo zevnitř,“ říkal cestou. „Možná se ti jen něco zdálo,“ namítla jsem.

Na rozdíl od něj jsem nic neslyšela. Vešli jsme do domu. „Určitě to vychází odtamtud,“ řekl a ukázal na dveře, které vedly nejspíš někam do sklepa. Klíč jsme od nich neměli, takže jsme to nevěděli přesně.

„Haló?“ zavolal Adam a zabušil na dveře. Tázavě jsem se na přítele podívala. Adam pokrčil rameny. „Už nic neslyším,“ řekl. Věděla jsem ale, že mu to stále vrtá hlavou.

Přivolala pomoc

Druhý den jsem odjela do práce brzy ráno. Adam říkal, že bude doma a bude malovat. Když jsem se vrátila, Adam nikde nebyl. Prošla jsem celý dům i zahradu, ale nikde jsem ho nenašla. Volala jsem mu, ale byl nedostupný.

Zmocnil se mě nepříjemný pocit. A pak jsem to uslyšela. Dětský nářek, o kterém přítel mluvil. A jak říkal, vycházel zpoza těch zamčených dveří. Zabušila jsem na ně. Nářek se ozval znovu, ještě intenzivněji.

Na nic jsem nečekala a zavolala hasiče. Přijeli a dveře vylomili. Dole ve sklepení jsme našli Adama. A v rohu místnosti byla hromádka kostí. Zvláštní bylo, že i když Adam volal o pomoc, jeho hlas jsem skrze zvukotěsné dveře neslyšela.

Následné ohledání kostí ukázalo, že patřily dítěti – holčičce. Zavolal snad o pomoc pro mého přítele její duch?

Denisa Š. (47), Krkonoše 

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama