Zachránil mě přízrak hasiče

Odmalička jsem s rodiči chodila na výpravy do přírody. Nezalekla jsem se výšlapů do kopců ani slézání strmých převisů. Měla jsem, jak se říká, pro dobrodružství uděláno.

V dětství jsem jezdila každé prázdniny na letní tábory, kde jsem se nejvíc těšila na celodenní túry nebo opičí dráhy a noční bojovky. Fyzičku jsem měla výbornou a strach ze tmy a neznáma jsem nikdy neměla.

Navíc jsem byla odjakživa poměrně soutěživá. Ke všem úkolům a výzvám jsem se stavěla čelem a ráda jsem překonávala samu sebe.

Výletila jsem sama

Když mi bylo třiadvacet, seznámila jsem se s Radkem. Byl velice pohledný, chytrý a vtipný, zkrátka mi s ním bylo dobře. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že nesdílel moje nadšení pro vysokohorskou turistiku.

Přitom sport mu cizí nebyl. Hrál závodně tenis a ve volném čase také fotbal. Chůze ho ale prostě nebavila. Nakonec jsem se s tím smířila. Dohodli jsme se, že jednou za čtrnáct dní on půjde s kamarády na hřiště zahrát si fotbal a já si naplánuji výlet do přírody.

Svoje toulky po horách jsem si užívala. Pokaždé jsem si při nich krásně vyčistila hlavu a navíc jsem udělala i několik krásných fotografií přírody a zvířat. Před deseti lety jsem však měla namále. Stačilo málo a už jsem se domů nevrátila.

Vzala jsem to zkratkou

Bylo pozdní odpoledne a já jsem za sebou měla slušných pětadvacet kilometrů. Abych svůj naplánovaný okruh dokončila, zbývalo mi ujít poslední čtyři kilometry. Protože už byl podzim, začínalo se rychle stmívat.

Vzpomněla jsem si, že je nedaleko visací most. Když půjdu přes něj, zkrátím si cestu téměř o polovinu. Stála jsem na místě a přemýšlela, když na mě dopadla první kapka deště. Pak druhá, třetí a o pár vteřin později už slabě, ale vytrvale pršelo. To rozhodlo – zamířila jsem k mostu.

Zachvátila mě panika

Když jsem k němu došla, zůstala jsem nerozhodně stát. Nebyl zrovna v perfektním stavu. Jelikož jsem ale nevážila mnoho, řekla jsem si, že mě určitě unese. Rukama jsem se chytila provazového zábradlí a opatrně vykročila.

Byla jsem asi v jedné třetině, když začal foukat silný vítr. Most se kymácel ze strany na stranu. Zůstala jsem zkoprněle stát na místě. Bála jsem se udělat jediný krok. Pomalu jsem začínala propadat panice, když jsem ho zahlédla – muže v hasičské uniformě.

Našel tam svou smrt

Začal na mě mluvit vlídným, uklidňujícím hlasem. Říkal, ať se nebojím, že mi pomůže a že všechno dobře dopadne. Přesně mě instruoval, povzbuzoval mě a přesvědčoval, že to zvládnu. Pomalu, krok za krokem, jsem začala couvat zpátky.

Oči jsem měla upřené na něj. Když jsem se na něj dívala, jakoby do mě proudila síla a klid. Za několik minut jsem byla z mostu pryč, a o pár vteřin později se most utrhl. Pak mi došlo, že on na mostě zůstal.

Šla jsem to nahlásit na policii. Pověděla jsem jim i jméno, které měl napsané na štítku na uniformě. Policista se na mě zvláštně podíval a pak mi řekl něco neuvěřitelného. Ten muž byl skutečně hasič. A na tom mostě zahynul před dvěma lety.

Zuzana R. (38), Brdy

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama