Už jsem nemohla dál přihlížet, jak ve vedlejší vesnici trpí moje milovaná koza. Její majitel ji nechtěl darovat ani prodat, tak jsem ji ukradla.
Těsně před důchodem jsem si splnila sen a začala se živit farmařením. Na zbohatnutí to samozřejmě nebylo, ale na normální skromné živobytí ano. Byla jsem vdova, ale dokázala jsem si poradit skoro se vším.
Domek se zahradou, který jsem si pořídila z vyplacené pojistky, nepotřeboval žádné velké opravy ani investice. Hned po nastěhování jsme si pořídila malé stádečko koziček a začala s výrobou sýrů. Později jsem přidala i chov slepic a králíků.
K vdovskému důchodu to na přivýdělek stačilo. Jenže, ty kozy se u mě měly tak dobře, že se začaly rozmnožovat víc, než jsem měla v plánu.
Moji kozu týral soused odvedle
Na nějaké zabíjení jsem neměla náturu, tak jsem občas nějakou prodala. Zda je zabil ten další majitel, jsem pro jistotu nepátrala. Hlavně, když jsem se na nic brutálního nemusela dívat! „Paní, víte, že ta vaše kozička je vyhublá na smrt?“ volal na mě soused odvedle a já vůbec netušila, o čem to mluví.
Nakonec jsem z něho vymámila pár souvislých vět. Jednu z mých koz koupil takový ožrala z vedlejší vesnice, má ji prý přivázanou u psí boudy a nedává ji najíst! Vjel do mě vztek. Týrání zvířat jsem opravdu nesnášela.
Hned jsem se rozjela na tu svoji „holku“ podívat. A opravdu, byla hubená na smrt, skoro se neudržela na nohou! Zabušila jsem tomu chlapovi na dveře, ale nechtěl se mnou vůbec mluvit. Prý je koza jeho, koupil ji a může si s ní dělat, co chce.
Mířil na mě puškou
S tím jsem nemohla souhlasit. Nabídla jsem mu, že ji vykoupím zpátky, ale namířil na mě nějakou pušku. Možná to byla jenom vzduchovka, ale kdo by se v tom vyznal! Musela jsem jednat rychle.
Koza měla namále. Nechtěla jsem, aby kvůli mně, že jsem ji prodala takovému sadistovi, nakonec umřela hlady. Obrátit se na úřady nebo starostu nemělo smysl. Všichni mají dost času, to by koza nepřežila! Zbývalo jediné.
Kozu ukradnout. Jenže, jak? Koza není papoušek, aby šla strčit do batohu. A na zádech bych s ní taky daleko nedošla. Zastřelil by nás obě, ten blázen! Nakonec mě napadlo, že ji odvezu autem. Strčím ji na zadní sedačku a bude! Po setmění jsem s autem zastavila o kus dál a šla za kozou.
Opilec byl v hospodě a všude panoval klid. Jen koza občas smutně zamečela. Lákala jsem ji na mrkev, ale ona už byla úplně apatická.
Kozu jsem odvezla autem
Nakonec jsem ji vzala do náruče a odnesla k autu. Tady se koza vzepřela a odmítla vlézt dozadu. Pořád se cpala na přední sedadlo. Za chvíli jsem byla zpocená a vyčerpaná. Měla jsem chuť tu záchranu vzdát.
„Tak asi pojdeš, ty paličatá kozo!“ vyhrožovala jsem jí, ale ona se nechtěla vzdát. Pořád strkala hlavu k volantu. Tak jsem jí vyhověla. Odvezla jsem ji domů a nechala pro jistotu v obýváku. Kdyby ji přišel její majitel hledat.
Koza se mnou bydlela skoro měsíc. Ztloustla a zkrásněla. Byla k nepoznání a konečně mohla ven, mezi ostatní.
Irena S. (65), Vysočina
