V kritické chvíli, kdy mi šlo už o holý život, mi na pomoc přispěchaly dobré síly.

K této příhodě došlo už velice dávno. Před několika lety mi ujel poslední autobus, kterým jsem se chtěla vrátit domů. Byla jsem na návštěvě u jedné známé v sousední vesnici. Vracet k ní jsem se nechtěla, známá beztak neměla auto a nepomohla by mi. Mohla jsem zavolat synovi, ale ten bydlel daleko a já ho nechtěla obtěžovat.

Noční návrat domů

Další možností bylo jet jiným spojem, vystoupit na rozcestí a ujít asi tři kilometry pěšky do naší vesnice.Vždy jsem měla pro strach uděláno, takže jsem se putování noční krajinou po polní cestě nebála a rozhodla jsem se tudíž pro tuto variantu. Když mě autobus vysadil na zastávce, byla už naprostá tma. Tou cestou jsem už hodně dlouho nešla, a když jsem vystoupila do úplné tmy, přece jen jsem se necítila úplně v bezpečí. Dokonce mi přejel mráz po zádech.

Hrůzu nahánějící kroky

Kráčela jsem potmě asi pět minut, když se najednou blízko mě ozval nějaký podivný zvuk. Zastavila jsem se a zaposlouchala. Ze tmy se ke mně blížily nějaké kroky. Nejprve jsem se snažila uklidnit, že je to možná jen nějaké zvíře. Pak se ale ozval mužský hlas a já věděla, že jsem v nebezpečí! Netušila jsem, jestli neznámý muž o mně ví. Nacházel se ale hodně blízko a bylo jen otázkou času, kdy mě objeví.

Ochromená strachem

Dala jsem se do běhu. Utíkala jsem jako o život. Slyšela jsem, jak kroky míří za mnou. Chtělo se mi křičet, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Měla jsem hrdlo úplně stažené strachem!V duchu jsem si začala malovat nejhorší scénář: že mě pronásleduje nějaký násilník nebo vrah, a že mě moje noční cesta bude stát život. Pak jsem náhle před sebou spatřila podivné ostré světlo.

Zahnalo ho pryč

Mojí první myšlenkou bylo, že je to policejní baterka, ale to byl samozřejmě nesmysl. Světlo rychle blikalo mým směrem a pak se zase vzdalovalo. Pochopila jsem, že mi ukazuje cestu. Následovala jsem ho. Konec konců jsem neměla co ztratit. Světlo mě zavedlo ke starému stromu, který jsem dobře znala. Tam jsem zjistila, že muž mě nepřestal pronásledovat. Světlo však na něho začalo nalétávat a postava se dala na útěk.

Vysvětlení jsem nenašla

Zůstala jsem v úkrytu ještě dlouho, než jsem se odvážila vylézt ven a dojít zbytek cesty domů. Záhadné blikající světlo mě dál doprovázelo a vytratilo se až u našeho domu. Zmizelo zkrátka stejně záhadně jako se objevilo. Dodnes nevím, co to bylo, ale jsem přesvědčená, že se jednalo o nějaké dobré síly, které mi tehdy nejspíš zachránily život.

Vladimíra O. (63), České Budějovice