Nevysvětlitelné zvonění na domovní zvonek nám s manželem zachránilo životy.
Vždycky jsem milovala bouřky. Celé hodiny jsem se na ně dovedla dívat z okna. Když mě ale jedna velmi zlá zastihla na samotě u lesa, začala jsem se bát. Zvlášť, když do toho nepřestával zvonit domovní zvonek.
Dali jsme městu sbohem
Žijeme s manželem skoro na samotě. Vždycky jsme si takové bydlení přáli, protože život ve městě nás začal unavovat. Nejprve jsme na samotu jezdili pouze přes léto, ale po pár letech to tam manžel tak zvelebil, že se tam dalo pobývat i v zimě. Nakonec jsme se rozhodli, že se vzdáme bydlení ve městě a přestěhujeme se na samotu.
Procházka lesem
Dojíždění za prací a nákupy nám nevadilo, za ten neskutečný klid to stálo. První sousedy jsme měli tři kilometry daleko. Já jako malířka jsem zde nalezla tolik potřebný klid na práci. Když mi došly nápady, stačilo vyrazit na louku nebo do lesa a inspirace přicházela sama.
Takto jsem si vyšla do přírody i ten osudný večer. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo pršet. Sotva jsem ale zašla do lesa, zaslechla jsem v dálce hrom. Nikdy jsem se bouřky nebála. Dokud jsme bydleli ve městě, stála jsem hodiny u okna a pozorovala, jak lítají blesky. Přišlo mi to fascinující.
Jakoby byl konec světa
Rozhodla jsem se, že se raději vrátím. Přece jenom pobývat v lese za bouřky není zrovna bezpečné. Vypadalo to, že se blíží konec světa. Proto se mi neskutečně ulevilo, když jsem konečně dorazila domů. Převlékla jsem se do suchého a usedla v obýváku ke krbu. Manžel zrovna dovařil čaj.
Po pár minutách zazněl tak strašlivý hrom, že jsem se začala bát. Po něm přišly ještě dva takové. Dostala jsem strach. Celý pocit neskutečna navíc umocňovalo neutuchající zvonění domovního zvonku, který už měsíc nefungoval.
Za dveřmi nikdo nebyl
„Kdo k nám teď může v takovém počasí jít?“ otázala jsem se manžela. „Jdi se tam podívat,“ odvětil. Něco mi říkalo, že bych tam neměla chodit sama. „Pojď se mnou, já se bojím,“ houkla jsem. Manžel vstal a šel.
Ke dveřím jsme dorazili společně. Když jsme otevřeli dveře a vyšli ven, nikdo tam nebyl. Jak jsme tak stáli na prahu, najednou do domu uhodil kulový blesk. Vlétl přímo do obýváku, kde jsme ještě před chvíli seděli.
Zázrakem jsme přežili
Lekla jsem se tak, že jsem strachy poskočila. Když jsme se vrátili do obýváku, čekala tam na nás neuvěřitelná spoušť. Blesk se prohnal celým obývákem, krom televize zničil rádio a sedačku. Manžel se po prvotním šoku vrátil k tomu, kdo to zvonil. Druhý den jsme se ptali sousedů, zda se u nás večer nestavovali.
Odpovědí nám bylo jednoznačné ne, všichni byli schovaní před bouřkou. Manžel zkusil na zvonek zazvonit, ale opět nefungoval. Nemám komu poděkovat za záchranu života, ale nebýt toho zvonění, už jsme tu dnes nemuseli být. Zdá se, že nás ven vylákala nějaká vyšší moc.
Iva H. (60), Šumava
