Můj kousek štěstí

Zamilovala jsem se zjara, na naší farmě

Stalo se to v době, kdy jsem byla smutná, přepracovaná a osamělá.

Navíc jsem se snad každý den hádala s otcem. Naštěstí přišlo jaro. Po sametové revoluci nám vrátili pole, louky, lesy a pastviny, naše rodina začala žít novým životem – farmářským. Byla jsem mladá a studovala jsem literaturu, k velké nelibosti mého otce.

Byla jsem jedinou dcerou chlápka zamilovaného do zemědělství. Musím však upozornit, že romantické filmy vám ukáží život na farmě docela jiný, než bývá ve skutečnosti. Hlavní hrdinka s dlouhými světlými vlasy, krásná jako princezna, se řítí na koni nádhernou svěží krajinou, oblečená do těch nejdražších značkových jezdeckých oděvů.

Za ní tryskem uhání hlavní hrdina, přitažlivý mladý muž na svalnatém anglickém plnokrevníkovi. Plavovlásku dohání na lesní cestě. Potřebuje jí sdělit, ať hlavně nikam neodjíždí – že ji miluje. Tak takhle to není.

Když moji rodiče s farmařením začínali, nebyli na tom finančně vůbec dobře. Pamatuji si, že všude bylo bláto a máma po večerech někdy plakala vysílením. Občas jsem se k ní přidala. Šeptala jsem, že by bylo možná nejlepší všechno prodat a utéct někam co nejdál.

Pokaždé se lekla, že nás slyší táta. A vždycky odpověděla: "To nejde! Vždyť je to odkaz našich předků!" A já pravidelně dostala na naše předky, spící na nedalekém venkovském hřbitůvku, pěkný vztek.

Tehdy bylo mou hlavní starostí udělat státní zkoušky na vysoké škole, což se mi nějakým zázrakem i za podmínek, o kterých mluvím, skutečně podařilo. Zato oslava se nevydařila. Pravda, máma uvařila excelentní svíčkovou i s neodmyslitelnými brusinkami, ale při večeři usínala.

Táta mluvil v jednom kuse jen o tom, že se rozbil traktor a že se bojí toho, kolik bude stát oprava. A děda se opil nekřesťansky drahým francouzským vínem, určeným na slavnostní přípitek. Dostala jsem ho darem od mámy.

Když jsme se však sháněli po přípitku a máma chtěla pronést slavnostní proslov, našli jsme prázdnou lahev a opilého prarodiče. Ale abyste si nemysleli, že starého pána z Moravy skolí jedna "sedmička" kvalitního vína – předtím si, jak se ukázalo, přinesl i něco ze sklípku.

A ještě předtím si nalil panáčka slivovice nebo dva. Měla jsem pocit, že fakt, že jsem dostudovala vysokou školu, nikdo z rodiny dostatečně neocenil. A co horšího: že táta by byl daleko raději, kdybych žádnou vysokou školu nedokončila a zajímala se jen a jen o farmu.

Přišly moje poslední prázdniny, ale nebylo to šťastné období. Cítila jsem se rozpolcená. Skončila bezstarostná studentská léta, byl nejvyšší čas hledat si práci. Přitom doma do mě táta hučel, že literatura se beze mě docela dobře obejde, zatímco na farmě je mě potřeba.

A tak, namísto abych byla po zásluze spokojená, byla jsem nešťastná. Potřebovala jsem radu, co dál. Hledala jsem cosi, co by mi odpovědělo na tuto klíčovou otázku. Nějaký impuls, nějaké znamení. Abych nezapomněla, můj milostný život, to tedy také nebyl žádný zázrak.

Před rokem jsem se rozešla s přítelem, chodili jsme spolu několik let, pak jsem ho našla v posteli se svou kamarádkou. Od té doby jsem se mladým mužům vyhýbala jako čert kříži. Po prázdninách se mi podařilo najít si práci v jednom nakladatelství ve městě, vydávalo učebnice, ale vedoucí byla příšerná babizna.

Přes den stres v práci, večer dřina doma. Věčné hádky s otcem, upracovaná matka. A spřízněná duše nikde. Připadala jsem si jako zakletá princezna. Táhlo se to dlouho, ba ani svátky jara Šípkovou Růženku spící ve mně nějak nedokázaly probudit.

Přitom bylo tak krásně! Kvetly narcisky, tulipány, z louky už svítily podběly, fialky, pomněnky. Rodila se mláďátka. Jedna z našich krav, které jsme říkali Blažena, už byla rovněž "na spadnutí".

Můj tatínek předpovídal, že porod bude nekomplikovaný, ale nějak se to zvrtlo. Cítila jsem úzkost. Blažena byla výrazně neklidná. Celé dopoledne nervózně přecházela sem a tam, vypadala nešťastně. Táta se nakonec rozhodl přece jen zavolat veterináře, ale paradoxně se ukázalo, že ten starý brach je nemocný.

shutterstock_185557820

Ale prý že pošle syna. "Toho mladíčka?" vyděsila se máma. "Ten přece ještě ani zdaleka nedostudoval. Co ten ví o komplikovaných porodech krav?" Otec se jí snažil uklidnit, že kluk je v posledním ročníku a že je lepší nedostudovaný veterinář, než žádný.

Za půl hodinky už tloukl na vrata. Párkrát jsme se viděli, když jsme byli ještě děti, pak jsme si zmizeli z očí. Ten ale vyrostl – řekla jsem si, když jsem mu otevírala. Víc než o hlavu vyšší než já, modrooký, tmavovlasý.

Po prvotní radosti ve mně hrklo: Tak ten má určitě holku! Poté ve mně hrklo ještě více, uvědomila jsem si, jak jsem oblečená. Ve starých montérkách, velikých černých gumových botách a mámině zeleném svetru, tak ošklivém, že by si ho nevzala snad ani Popelka.

V duchu jsem zaplakala! Jenomže takovou návštěvu jsem nečekala a ke kravám obvykle nenosím střevíčky s podpatkem a večerní šaty s perlovým náhrdelníkem. Pozdravili jsme se a on utíkal ke stájím. Bála jsem se o Blaženu a telátko natolik, že jsem jen obcházela kolem, přála jsem si nevidět a nevědět, co se stane.

Ale zanedlouho jsem zaslechla výkřiky radosti a potlesk. Všechno dopadlo výtečně, narodilo se telátko zdravé jako řípa. Blažena vypadala unaveně, ale kdo by tak po porodu nevypadal? Moji rodiče mladému muži nadšeně děkovali.

Máma mu sdělovala, že je pro ni hrdina. Řekla jsem si, že mě jistě ani nevnímal. Vypadala jsem jako nějaká zanedbaná tetka. Měla jsem pocit, že při loučení se na mě ani nepodíval. Večer proběhl ve znamení oslavy.

Otevřeli jsme šampaňské, po dlouhé době jsme si v úzkém kruhu rodinném i zažertovali a zasmáli se. Vyrozuměla jsem, že zítra se na telátko i krávu přijde veterinář ještě jednou podívat, ale domnívala jsem se, že to bude starý pán, jako vždycky.

Nemocný totiž téměř nikdy nebyl. A když náhodou ano, za den či dva se jako zázrakem uzdravil, tak byl zodpovědný a pracovitý. Ale přesto ve mně promluvil takový ten varovný tenký hlásek: Co kdyby náhodou přišel zas ten mladý? Proto jsem se rozhodla nic nenechat náhodě.

O Velikonočním pondělí jsem byla od rána na nohou. Umyla jsem si vlasy, oblékla svoje nejlepší džíny a halenku div ne plesovou. Šaty jsem zavrhla, to by bylo příliš nápadné. Bylo mi to líto, v těch dávných dobách jsem byla totiž pevně přesvědčena o tom, že mám hezké nohy.

A snad to byla i pravda. A přišel opět on. Ten mladý a hezký. Vyšetřil Blaženu i mládě a konstatoval, že stav nemůže být lepší. Byl nádherný den, slunný, příjemný, voňavý. Kvetlo snad úplně všechno. Máma budoucímu veterináři snesla veškeré dobroty, co jsme doma měli, od velikonočního mazance přes jidáše po chlebíčky s vaječnou pomazánkou, ale nevzal si nic, jen trochu kávy.

Pak povídá směrem ke mně: "Měl bych vás asi zbít, když je to Velikonoční pondělí, co myslíte?" Naprosto mě vyvedlo z míry, že na mě vůbec promluvil. Vykulila jsem oči a ztratila řeč. "Ale místo toho bych vás raději pozval na večeři.

Co vy na to?" Stále jsem nemohla mluvit. Zmateně kývnout jsem dokázala. Pak ještě odněkud vyttáhl kytičku kopretin, to už jsem byla očarovaná na sto procent. Od té doby si už můj tatínek nemusel klást znepokojující otázku, kdo bude na farmě jeho důstojným nástupcem.

Stal se jím nejprve jeho zeť a teď už dokonce i vnuk. Táňa M. (51), jižní Morava .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden