O své manželství jsem se prala jako lev, byl to ale předem prohraný boj. Časem jsem však zjistila, že jako přátelé jsme skvělý tým.
Po pěti letech jsem odešla od svého manžela. „Už toho mám dost!“ řekla jsem a práskla za sebou dveřmi. S jedním kufrem a tříletou dcerou v náručí. Tehdy jsem si myslela, že je to jednou provždy, ale svůj názor jsem ještě mnohokrát změnila.
Konečně v klidu
Život s Daliborem byl nesnesitelný. Nezáleželo mu na ničem kromě sebe. A když se k výčtu jeho negativ ještě přidala závislost na herních automatech, měla jsem toho plné zuby. Naše těžce naspořené peníze promrhal během pár dní. Nezbylo nám nic, jen naše zoufalství a dům zatížený půjčkou.
Nemohla jsem v takovém prostředí dál žít a vychovávat dceru, a tak jsem šla. K mým rodičům na jižní Moravu. Chvíli trvalo, než jsem přestala myslet na to, co jsem doma opustila, hlavně mého manžela, kterého jsem přes to všechno bohužel stále milovala. Brzy jsem si ale zvykla. Konečně jsem byla v pohodě, v kruhu rodiny, v klidu.
Dalibor se po nás několik týdnů vůbec nesháněl. Nakonec přijel za námi, odprosit mě. Dušoval se, že bude sekat latinu. A já, holka bláhová, jsem mu uvěřila. Chvíli se sice snažil, příkladně se staral o dceru, kupoval mi květiny, od hospody se držel dál, ale pak zase sklouzl do starých kolejí a bylo vše jako dřív.
Domů chodil pozdě večer a pokaždé úplně namol. I výplatu prošustroval ještě dřív, než ji donesl do rodinné kasy. Občas měl ale i světlé chvilky, to když vyhrál pár drobných a chtěl mi dokázat, že tohle všechno přece dělá pro nás. „Brzy z nás budou milionáři, uvidíš!“ říkal tak fanatickým hlasem, až mě mrazilo.
Mluvila jsem mu do duše mnohokrát, ale zbytečně, takhle už se nedalo žít. Dala jsem mu ultimátum, buď s tím skoncuje a dá se dohromady, nebo je mezi námi konec. Nepomohlo nic. Nakonec jsem podala žádost o rozvod a i s dcerou se odstěhovala do garsonky na druhý konec města.
Takhle je to lepší
Rozvedli jsme se, přesto se mi neulevilo, měla jsem obavy o to, jak se teď Dalibor se vším popere sám. Mé výčitky mě po pár měsících vyhnaly zase zpět k němu. Přišel mi otevřít celý zničený, pohublý a odevzdaný.
Konečně přiznal, že potřebuje pomoc. Nikdy jsme to už nedali znovu dohromady, věděli jsme, že jako manželé jsme nestáli za nic, zkusili jsme to tedy alespoň jako přátelé.
Společně jsme se přenesli přes těžké období, podařilo se nám splatit dluhy a Dalibor se výherního automatu ani alkoholu dodnes nedotkl. Za naše nově nabyté přátelství, jsme šťastní nejen my, ale hlavně naše dcera, která si s námi užila své.
Jitka (58), Jihlava
