Zaútočila na rozjetý rychlík

Neunesla ztrátu partnera a skončila život před mýma očima. Ten výjev mě pronásledoval. Pomohla až terapie a amulet?

Otec mého spolužáka byl veterinář. Často přicházel do naší školy a vyprávěl o zvířatech a jejich životě. I když to byl člověk malý, holohlavý, brýlatý a obézní, v mých očích dítěte byl nádherný. Dá se říct, že jsem ho jako malá holčička milovala. Což moje matka považovala za nenormální. V očích dítěte však laskavá duše, která léčí zvířátka, převážila veškeré tělesné nedostatky. Pamatuji si, kdy mě náš vesnický veterinář nejvíce dojal. Vyprávěl o labutích. O tom, jak si tato zvířata vyberou partnera a s ním prožijí celý svůj život. Když jeden z nich zemře, druhý ho dlouho nepřežije. Pokud se najde mrtvá labuť, a nebyla nemocná, zahynula většinou na infarkt. Ten přišel následkem ztráty partnera.

Drama na vlastní oči

Studovala jsem tehdy na střední škole. Byl to bratranec, kdo mi oznámil svůj smutný zážitek z cesty kolem řeky přes železniční trať. U tratě ležela mrtvá labuť. Srazil ji projíždějící rychlík. Ještě ten den jsme se rozhodli, že se na místo podíváme. Mrtvá labuť tam už nebyla. Někdo ji odnesl a nejspíš zakopal. Tím ale zážitek neskončil. Než jsme stihli odejít, odehrálo se nám před očima hrůzné divadlo. Z dálky jsme uslyšeli dunění kolejí, jak se blížil rychlík. Jakmile se lokomotiva vyřídila z temných zákoutí krajiny, objevila se letící labuť. A nám před očima to v plné rychlosti „napálila“ do vlaku. Stáli jsme tam oba v němém úžasu. Ani jeden jsme nepochybovali o tom, že to musel být druh mrtvé labutě, který zvolil stejnou smrt na stejném místě. Zážitek to byl silný. V tu chvíli jsem netušila, jak moc mě zasáhne…

Nemohla jsem jezdit metrem

Na vysokou školu jsem přišla do Prahy. Od první chvíle jsem měla psychické problémy jezdit metrem. Vyhýbala jsem se mu. Souprava řítící se tunelem mě děsila. Měla jsem z vlaku takovou fobii, že jsem několikrát dokonce utekla a jela tramvají – i za cenu toho, že přijdu pozdě. Nenapadlo mě ale nikdy, že to může mít spojitost s traumatem z mého dospívání. Až po třiceti letech života v Praze mi jej objasnila léčitelka. Objevila tento blok v mém podvědomí. Chodila jsem k ní na konzultace a také dostala amulet, který mě měl tíživé vzpomínky zbavit. Nevím, nakolik pomohli schopnosti léčitelky nebo autosugesce, podstatné je, že jsem se svého strachu z jedoucích vlaků nakonec zbavila.

Eliška M. (57), Praha.

reklama
reklama

Komentáře