Můj kousek štěstí

Zavražděné ženy pláčou u hřbitovní zdi

Bydlím v malém hřbitovním domku a jsem hrobník. Zahradu mrtvých mi pomáhají před zloději a vetřelci hlídat mí čtyřnozí kamarádi.

Jak jsem ke své práci přišel? Byla to náhoda. Původním povoláním jsem lidově řečeno dřevorubec a od dětství jsem žil na samotě v horách.Když jsem se musel z domu, který získal nového majitele, vystěhovat, dostal jsem tuto nevšední nabídku od místního úřadu. Hřbitovní domek byl léta prázdný a o hřbitov se nikdo nestaral. Dělávala to hrobnice Berta, po její smrti hřbitov ale pustl.Když jsem se do domku nastěhoval, bylo na něm práce jako na kostele. A na hřbitově taky. Nikdy nezapomenu na první noc, kterou jsem tam spal. Ze spaní mě probudil dotyk, jako když se o ruku otře vánek. V polospánku jsem uslyšel zřetelně: „Díky!“ Otevřel jsem oči a viděl, jak se nadzvedla záclona a otevřeným oknem cosi odlétlo.Vstal jsem a šel se podívat ven. Hvězdy svítily, a já v úžasu zíral na tu nádheru. Nad hroby i mezi nimi se vznášely mlžné objekty. Vůbec jsem se nebál.

Jsou strážci hrobů

Pytlíčka mám od kotěte.Tu zrzavou šelmičku jsem dostal od kamaráda. Říkal jsem si, že aspoň nebudu sám a kočka na hřbitov přece patří. Vždycky to byly strážci hrobky. Osud ale tomu chtěl, že jsme nezůstali sami. Brzy přibyl Cypísek.Taky zrzavý. Jenže toho jsem si nepřinesl. Toho mi někdo hodil na hřbitov kolem Vánoc, tak si myslím, že to byl nevhodný dárek. Kocourek byl kastrovaný, čistotný a s obojkem. Zabydlel se u nás okamžitě, Pytlíčka vzal jako kamaráda a se mnou se začal hned mazlit.Dnes vždy kolem půlnoci zavelím, že jdeme na obchůzku, ještě nejsem oblečený, a ti dva už stojí u dveří. Někdy se ale stane, že se oba zastaví před obřadní síní, a nechtějí jít dál. Něco zřejmě nadpřirozeného tam cítí a rychle utíkají domů.A já dám na jejich rady a tajemné síly nepokouším…

Najdou někdy klid?

Loni se mi stala 7. března podivná příhoda. Před hřbitovem je parkoviště, na kterém stávají kamiony, řidiči přespí a ráno pokračují v cestě.Tu noc na mě po půlnoci zvonil jeden z řidičů, že u silnice stojí dvě ženy, mají potrhané nebo ohořelé šaty a dívají se dolů ze svahu pod silnici. Kamioňák si myslel, že tam někdo havaroval. Vzali jsme baterku a šli se podívat.Nikde nic nebylo. Ani ty ženy. Vzpomněl jsem si, že dva roky předtím, přesně ve stejnou dobu, mi vyprávěl zaparkovaný kamionák z Plzně, že kolem půlnoci slyšel nějaký nářek. Odhrnul žaluzii v autě a viděl , že u silnice stojí dvě ženské postavy.Oblékl se a vyšel ven. Ty ženy tam ale už nebyly. Tak jsem se začal ptát pamětníků. Jedna stará paní mi řekla, že blízko zadní brány hřbitova stával pod silnicí barák. Bydleli v něm matka a dcera se svým mužem, který byl velice žárlivý.Jednou muž odjel na služební cestu, a nečekaně se vrátil. A svou ženu přistihl. Zavraždil ji i její matku a barák zapálil,.Mladší ženě bylo 23 a matce 50. Stalo se to v noci 7. března 1950. Tento rok jsem v tu noc hlídal místo i s kocoury od půlnoci až do jedné.Neviděl jsem ale nic. Ovšem několik aut, které v tu dobu kolem projíždělo, přesně v tom místě troubilo. Ti zřejmě někoho viděli....

Jiří Paur (55), Perštejn nad Ohří .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden