Byla sobota pozdě večer. Po krásném teplém dni se krajinou náhle rozhostil temný chlad. Přesto nás na to místo něco táhlo. Jakási zvláštní přitažlivost…
Obloha byla plná hvězd a Měsíc spěl pomalu k úplňku. „Opravdu je to taky? Jsi si tím jistý?“ ptala jsem se svého přítele Hynka. „Musí to být tady, jiná benzínka v mapě není,“ odpověděl. Prošli jsme kolem pumpy, dál přes parkoviště a noclehárnu tiráků.
A pak jsme konečně uviděli malý kopeček a na něm ty zubaté hradby, které nás natolik upoutaly, že jsme neváhali a vydali se blíž.
Hrad náhle jakoby zmizel
Nikde žádná cesta. Pouze prudký kopec před námi. Vyšplhali jsme ho a vstoupili na polní cestičku. Neměli jsme tušení kam vede, všude byla jen samá tma a hrádek nám náhle doslova zmizel před očima.
Měsíc, který byl původně nahoře na obloze, zmizel bůhví kam a vůbec se nám nesnažil pomoci. I náš pes Gas dostal strach a začal se třást. „Možná bychom se měli vrátit,“ řekla jsem Hynkovi, když se nám cesta začala ztrácet pod nohama.
Gas se držel za námi, kupředu se mu vůbec nechtělo. Jakoby viděl něco, co my ne. „Když už jsme tady, tak to přece nevzdáme,“ namítl Hynek. Prošel skrz roští a vydal se nahoru na kopec. Se sevřeným žaludkem jsem šla za ním.
Bílé zářivé světlo
Větve pod nohama zlověstně praskaly. První šel Hynek, pak já a za mnou náš pes Gas. Les byl suchý a divný. Stoupali jsme pomaličku výš. Po chvilce jsem vykřikla hrůzou, když se těsně přede mnou cosi mihlo.
„Jdeme zpátky, já už dál nejdu,“ sykla jsem. Křečovitě jsem chytila Hynka za bundu. Cítila jsem, že ani on si není jistý. Zastavili jsme se a snažili se prohlédnout skrz tmu. Vtom před námi cosi bílého zasvítilo. „Co to sakra je?“ vyhrkl Hynek.
Ovládal nás strach i touha
Vzápětí jsme spatřili světelný kruh o průměru asi 5 metrů. A hned vedle byla jakási polorozpadlá klenba. Vypadalo to divně a děsivě. V tu chvíli zazvonil Hynkovi telefon a já málem dostala infarkt.
Hynek hovor odmítl a vypnul na mobilu zvuk. Stáli jsme zkoprněle na místě. Měli jsme strach, ale zároveň nás ovládala touha jít dál. Říkala jsem si, že kdyby to bylo něco zlého, Gas by štěkal, ale on byl naprosto klidný.
Proudila do nás energie
Po chvíli se Gas odvážil a nabral směr. Já s Hynkem jsme šli za ním. Pár metrů nad tou rozpadlou hradbou jsme konečně objevili cestu. Popošli jsme už jen pár metrů a stanuli jsme před starým hrádkem.
Měsíc se náhle vyloupl a ozářil celý prostor. Hrad musel být kdysi překrásný. Nahoře zubatý, se spousty oken. Dnes už byl polorozbořený, zůstalo z něj jen obvodové zdivo. Vešli jsme dovnitř. Náhle jsem cítila pevnou půdu pod nohama a pocit strachu zmizel.
Místo něj na mě dolehla krása a pocit síly. Stáli jsme uprostřed hrádku a nad námi se otevřelo nebe plné hvězd a Měsíc v začínajícím úplňku. Točili jsme se pořád dokola a nemohli se vynadívat. Ještě dlouho poté jsem tu sílu uvnitř sebe cítila…
Hanka L. (47), Tábor
