Můj kousek štěstí

Zázrak. Ráno o Štědrý den

Brodila jsem se hlubokým sněhem k božím mukám, abych tam dala chvojí. Pak se to stalo. Ráno o Štědrém dni. Bydleli jsme na samotě, dnes bych se tam bála.

Bylo tam krásně. Vyšla jsem ven ve starém kabátě přehozeném přes pyžamo. Na nohou manželovy vysoké boty, dost jsem v nich plavala. Vzduch byl mrazivý a ostrý. Nesněžilo, ale v noci nejspíš ano, čerstvý sníh křupal pod nohama.

Jinak ticho, až se tajil dech. Šedivá obloha, ze které se před chvílí ztratily hvězdy s měsícem. V dálce štěkali psi. Červené střechy vzdálených domů si nasadily bílé čepice, věž kostela se třpytila jako čerstvě umytá.

Brodila jsem se sněhem před vrátka a dál. Zalitovala jsem, že nemám šálu, ale nechtělo se mi vracet. Ve vzduchu se chvěla zvláštní energie, jakási jiskřivá radost. Nic podobného jsem už dlouho necítila. Bylo mi dobře.

Tak jako už dávno ne. Za to mohou magické síly, které ve svaté dny ožívají, myslela jsem si. Došla jsem hlubokým sněhem k božím mukám. Na panenku Marii nasněžilo, rukou jsem sníh odmetla. Prohodily jsme pár slov, jako ostatně vždycky, když jsem ji míjela.

Tehdy povídám: "Hele, už tomu nevěřím. Nic už nechci, nikoho o nic neprosím. Dárek jsem ti přinesla, jako vždycky." Vysypala jsem ze džbánku staré chvojí a dala tam čerstvé smrkové větvičky ozdobené červenými pentličkami.

Pak jsme se na sebe dívaly. Vím jistě, i když mi to nikdo nevěří, že se jí ve tváři asi tak na dvě vteřiny něco pohnulo. Pak zas znehybněla, nadlouho nebo navždycky. Údivem jsem otevřela pusu. V životě jsem nic takového neviděla.

Potom jsem jen pokrčila rameny. Štědrý den. A tak se dějí zázraky. Čemu se divím? Ostatně vypadalo to, že se zázrakem nerozejdeme. I když doktoři vyřkli ten verdikt. Vlastně jsem byla docela spokojená. V mezích možností, samozřejmě.

Začal padat sníh, probudili se psi. Podělila jsem je vánočkou, jak se před svatou nocí sluší. Z vesnice se nesly zvuky flétny. Koledy. Snídali jsme a zdobili stromeček. Když jsem pak balila dárky a připravovala kapří hody, zmocnila se mě záhadná radost.

Připomnělo mi to časy, kdy jsem byla malá a táta mi slíbil, že mě vezme do Prahy do divadla. Kapři už voněli z pánve a mně bylo najednou jasné, že se ten zázrak opravdu stal. I přes pochmurná proroctví ze strany lékařů.

I přes to, že mi bylo čtyřiačtyřicet. Zatím to bylo moje tajemství. Ještě nějakou dobu jsem si ho hýčkala. A další Štědrý den, když už byla dcera na světě, jsme šli k božím mukám děkovat všichni tři. Zas jsem odmetla sníh a do džbánku dala čerstvé smrkové větvičky.

Dívala jsem se pak na ni. Dělala jakoby nic. Ivana S. (56), Zlín .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden