Získat řidičský průkaz se mi zatím nepodařilo!

Manžel mě přesvědčil, abych to zkusila znovu.

Když jsem se v padesáti letech rozhodla, že se naučím řídit auto, netušila jsem, jak moc to bude těžké.

Pravdou je, že řidičák jsem si mohla udělat už kdysi v mládí. Rodiče by mi to zaplatili stejně jako mému bratrovi. Já jsem se do toho ale nijak nehrnula a pak už na to vlastně ani nebyl čas.

Vdala jsem se, vychovávala děti a za volantem našeho auta vždy seděl manžel. Teprve v padesáti letech mě k získání řidičského průkazu inspiroval příklad jedné kamarádky.

Ani jízdy navíc nestačily

Aktuálnosti moje snaha nabyla v době, kdy si manžel zlomil nohu. To jsem musela uznat, že by se druhý řidič v rodině hodil. Přihlásila jsem se tedy do autoškoly. Z testů jsem strach vůbec neměla, ty jsem doma cvičně zvládala bez problémů. S jízdami to bylo horší. Z těch jsem měla opravdový strach. Ukázalo se, že oprávněný.

Svůj neklid jsem rychle přenesla i na instruktora. Už během první jízdy jsem málem zavinila dvě havárie. Postupně jsem se nervozity trochu zbavovala, ale chyby při řízení jsem dělala dál.

Instruktor byl sice kliďas, ale trpělivost mu rychle docházela. Připlatila jsem si nějaké jízdy, nakonec to ale nestačilo. U zkoušky jsem propadla, protože jsem vystresovaná projela křižovatku na červenou.

Došlo mi to už definitivně

Z kurzu jsem se vzpamatovala půl roku. Neměla jsem odvahu zkusit to znovu. Manžel mě nakonec přesvědčil. Sám mi dal několik lekcí v našem autě, i když do běžného provozu se samozřejmě se mnou neodvážil. Přihlásila jsem se do jiné autoškoly.

Myslela jsem si, že tentokrát to zvládnu, ale všechno bylo naopak ještě horší. Když jsem při šesté jízdě skončila s autem ve škarpě, sama jsem pochopila, že to je konec.

Od té doby jsem to už nezkoušela, i když mi manžel sliboval, že mi další pokus zaplatí k pětapadesátým narozeninám. Od té doby už uplynuly tři roky. Myslím ovšem, že jsem smířená s tím, že pro řízení auta jsem se zkrátka nenarodila.

Helena R. (58), Olomouc

reklama
reklama

Komentáře