Někdy je zapotřebí setkávat se v životě opakovaně, abychom poznali, kdo k nám vlastně patří.
Dnes jsem už v důchodu a jsem šťastná žena. Svého manžela stále miluji. Než jsme k sobě našli cestu, bylo to ale hodně komplikované. Vojta byl mojí první láskou – krásnou a typicky studentskou. Chodili jsme spolu v prvním ročníku gymnázia.
Prožívali jsme si naplno vše, co k takovému citu patří: od prvního polibku přes první milování až po vědomí, že s někým chceme být napořád. Mladé a nezkušené lásky však bývají také křehké. Ta naše nepřežila první rok svého trvání.
Pohádali jsme se a už se nedokázali udobřit. A ačkoliv s tím, jak jsme dále rozum brali, došlo časem k usmíření a ze mě a z Vojty se znovu stali alespoň kamarádi, vznášel se mezi námi stín promarněné šance.
Druhý pokus
Po skončení gymnázia se naše cesty rozešly. Oba jsme se pokusili dostat na vysokou školu, ale ani jednomu z nás se to nepodařilo. Protože jsme bydleli každý v jiném městě, příliš často jsme se nevídali.
První větší příležitostí, kdy jsme spolu mohli opět mluvit, se stalo až třídní setkání po pěti letech od maturity. Vyříkali jsme si vše, co jsme si kdy předtím nesdělili a shodli se na tom, jaká byla škoda, že jsme se rozešli.
A protože jsme v té době oba byli nezadaní, začali jsme znovu budovat krásný vztah - tentokrát už jako mladý muž a mladá žena, kteří pobrali trochu rozumu. Cítila jsem se moc šťastná. Prožívala jsem nejkrásnější období života.
Po roce jsme s Vojtou začali společně bydlet a za dalších několik měsíců jsme se i vzali. Lidská srdce jsou však nevyzpytatelná. Ačkoliv jsme se s Vojtou navzájem měli velmi rádi, vstoupil mezi nás někdo jiný.
Rozvod z trucu
V době mezi maturitou a oním abiturientským setkáním chodil Vojta asi rok s jednou dívkou. Často mi o ní vyprávěl a já zpětně trochu žárlila, považovala jsem však všechno za uzavřenou záležitost. Nebylo tomu tak.
Jednoho dne mi můj muž přiznal, že se s tou slečnou znovu stýká – a že neví, co s tím. Reagovala jsem tak, jako každý zklamaný člověk, který náhle zjistí, že se o své city musí s někým dělit. Udělala jsem Vojtovi několik scén a dala mu jasně na vybranou: buď já, nebo ona.
Doufala jsem, že dostane rozum a pochopí, že jsme to my dva, kdo k sobě patří. Nedokázal ten druhý vztah ukončit a tak jsem musela přejít od slov k činům. Ještě v době, kdy u soudu ležela moje žádost o rozvod, jsem stále věřila a přála si, aby se Vojta vzpamatoval a našel ke mně zase cestu.
Rozvod jsme však dotáhli do konce. Nejhorší bylo zjištění, že Vojta tak učinil vlastně ze vzdoru a neoprávněného pocitu křivdy – v době, kdy nás soud od sebe oddělil, už totiž s onou slečnou vztah ukončil.
Sám mě vyhledal
Říkala jsem si, jak bylo dobře, že jsme s Vojtou neměli děti – zároveň jsem toho však i litovala. Nehodlala jsem se do dalšího manželství hrnout nijak bezhlavě. Vojta z mého života znovu zmizel a já o svém bývalém manželovi vůbec nic nevěděla.
Setkali jsme se až po dalších sedmi letech. Já se mezitím málem znovu provdala – svatbu jsem si rozmyslela na poslední chvíli. Vojta měl za sebou také další citovou zkušenost v podobě dlouhého vztahu s rozvedenou starší ženou. Tentokrát naše setkání nebylo náhodné, Vojta mě sám vyhledal.
Zeptal se mě, jestli bych to s ním zase nechtěla dát dohromady. Upozornila jsem ho, že by to byl už třetí pokus - a pokud bych do toho šla, pak také definitivně poslední. Podařilo se nám zase se vyladit na stejnou notu a po roce jsme se rozhodli, že se znovu vezmeme.
Otěhotněla jsem krátce po svatbě a další dítě se nám pak narodilo dva roky po tom prvním. V současnosti jsem už šťastnou babičkou a dál mě hřeje pocit, že jsme kdysi s Vojtou pochopili, jak moc jsme si osudem souzeni!
Helena J. (61), Litvínov
