Svět kolem nás je plný náznaků a znamení. Některé z nich nám do života přinesou smutek.
Chci vám vyprávět příběh, který se mi stal kdysi v mém mládí. Ovlivnil celý můj život a dodnes o něm často přemýšlím, i když si působení nadpřirozených sil neumím pořádně vysvětlit.
Vypadal jako z pohádky
Jako malá jsem měla ráda babičku Věru z matčiny strany. Uměla poutavě vyprávět historky ze svého života, vždycky se mě zastala a dokázala mi i poradit. Jednoho dne, když jsem byla sama doma a tajně jsem prohledávala šuplíky a zásuvky v obývacím pokoji, objevila jsem krásně vypadající prsten. Byl jako ze starých časů nebo z pohádky.
Rozhodla jsem se, že si ho nechám. Ležel celou dobu vzadu v šuplíku a krabička, v níž se nacházel, byla zaprášená, takže jsem si z toho odvodila, že ho vlastně nikdo nepotřebuje. Hrála jsem si s tím prstenem různé hry, třeba i na svatbu. Pak mě s ním jednou přistihla babička Věra.
Tvářila se docela přísně a ptala se, kde jsem prsten vzala. Přiznala jsem se, že jsem ho našla ve spodním šuplíku šatní skříně. Babička mi řekla, že ho tam musím vrátit, protože ten prsten je hrozně důležitý. Slíbila, že mi poví, proč tomu tak je.
Rodinné tajemství
Prsten jsem dost neochotně i s krabičkou dala zpět na místo, kde předtím dlouho ležel. Babička mi sdělila, že je to prsten lásky, který ona sama dostala od své maminky a ta zase od své. Jedna generace za druhou si tak předávala šperk, který podle dávné historky zajišťuje ženám lásku a hodného partnera.
Babička ho předala mojí matce a prsten jí pomohl najít mého otce. Z toho, že fungujeme už dlouho jako šťastná rodina, bylo jasné, že kouzlo funguje. Až přijde můj čas a budu dospělá, tak přinese prsten štěstí v lásce i mě, ujišťovala mě babička. Věřila jsem tomu a prsten jsem pak už nikdy ze šuplíku nevyndala, jen jsem se na něj chodila občas potají dívat.
Prožila jsem si pár prvních chození s kluky, ale nebyla jsem tak naivní, abych v každém hned viděla svého osudového muže nebo budoucího manžela. Ostatně prsten od matky jsem ještě nedostala, tak ani nemohl pro mě „pracovat“.
Hořké zklamání
Ten prsten mi dala matka po maturitě. V té době už byla babička bohužel po smrti, zemřela, když jsem byla ve druhém ročníku. Bylo mi moc líto, že se téhle chvíle nedožila. Matka mi řekla o tom tajemství a já jsem nedala ani trochu najevo, že už všechno dávno vím.
Začala jsem prsten nosit u sebe a pozorně se rozhlížela, kdy se objeví ten můj dokonalý partner. Netrvalo to dlouho. Na jedné taneční zábavě jsem poznala Vaška. Zamilovali jsme se do sebe. Cítila jsem se vedle něho v bezpečí a krásně. S každým dalším setkáním jsem byla stále více přesvědčena, že právě on je ten pravý.
Často jsem zděděnému prstenu děkovala, že mi Vaška přivedl do života. Začali jsme docela konkrétně plánovat společnou budoucnost. Už jsme měli i vymyšlený průběh svatebního obřadu a dokonce i jména pro naše děti. Na jednu schůzku s Vaškem jsem si vzala prsten na ruku, čistě jen tak, z rozmaru. Nic jsem tím nesledovala.
Možná jsem chtěla tomu čarovnému šperku svého milého představit. Stalo se ale něco hrozného. Během naší schůzky prsten zničehonic praskl a pak se dokonce rozlomil. Byla jsem z toho také celá zničená. Babičky už jsem se nemohla zeptat, co to znamená. Pochopila jsem to ale brzy.
Týden nato jsem Vaška spatřila v objetí s jinou dívkou. Všechno to krásné, co jsme si vysnili, bylo náhle pryč. Rozešla jsem se s ním a vdala se až po dalších pěti letech. Manželství jsem měla klidné, ale ne krásné. Dnes je mi už přes šedesát a ten rozlomený prsten mám pořád doma. Připomíná mi hezkou i smutnou epizodu z mládí a také to, že skutečně existují kouzla.
Helena B., (64), Vsetín
