Můj kousek štěstí

Ztracená fotografie v hezkém rámečku

Moje prateta Anežka vyrůstala začátkem minulého století na samotě uprostřed lesa. Její krásu obdivoval celý kraj.

Tenhle smutný příběh mi vypravovala babička. Měla tři starší bratry a mladší sestřičku Anežku. Tu celá rodina hýčkala, protože byla nejmladší a moc milá. A jak se později, když dospívala, ukázalo, také krásná. Znám ji samozřejmě jen z několika prastarých, zažloutlých fotografií v albu, nic víc nezbylo, když nepočítám vzpomínky.

Ze snímků se usmívá nádherná černovlasá dívka se zasněnýma očima, vypadá jako nějaká princezna. Rodina bydlela na samotě v lese, děti chodily do školy do nejbližší vsi, vzdálené asi čtyři kilometry. V zimě pochopitelně za tmy – a brodily se závějemi.

Ale nedá se říct, že by jim to nějak zvlášť vadilo. Spíš se na to těšívaly jako na zábavné dobrodružství. Cestou se koulovaly nebo se učily poznávat stopy ve sněhu, které tam obtiskli ptáci a lesní zvěř.

Půvabných osmnáct let

Když bylo Anežce osmnáct let, stala se nekorunovanou královnou krásy celého kraje. Když se řeklo Anežka ze samoty, každý si představil tmavovlasou vílu s věnečkem z pampelišek ve vlasech – ten, když rozkvetly, opravdu nosívala. V té době se zřejmě zamilovala, ale do koho, věděla jen ona sama.

Rodiče i sourozenci to vytušili, protože její oči vypadaly ještě zasněněji než obvykle. Byla roztržitá, někdy nevnímala, kdo na ni mluví a co říká. Dívala se do dálky a usmívala se. „Kdopak je ten šťastlivec?“ zeptala se jí jednou starší sestra – moje babička. Jen zavrtěla hlavou a zčervenala jako vlčí mák.

Když se v zimě konal ve vsi bál, Anežka se na něj připravovala celé týdny. S matčinou pomocí šila krásné šaty a přemýšlela, jaké si obuje střevíčky a čím vším dalším se ozdobí. A protože se těšila jako malá holka, celou cestu na ples utíkala, už se nemohla dočkat. Přiběhla uřícená a hned se napila studené limonády.

Růže v poupěti

Za tři neděle nato kráčel vesnicí sevřenou v krunýři ze sněhu a ledu pohřební průvod. Lidé se navždy loučili s osmnáctiletou Anežkou ze samoty. Zemřela na zápal plic. Plakaly snad i ty břízy, které vroubily cestu ke hřbitovu. Na náhrobek vyryli Erbenovo: Umřela panna, růže v poupěti, přidali fotografii ve zdobeném rámečku.

Do týdne zmizela, kdosi ji odloupl. Dali tam druhou, ztratila se i ta. Rodina došla k závěru, že Anežčiny snímky si odnáší záhadný mladík, do kterého byla zamilovaná. Přáli si vědět, kdo to je, podělit se s ním o smutek.

Nalíčili třetí fotografii. Anežčini bratři číhali po několik nocí na hřbitově, ale marně. A tak se už nikdo nikdy nedověděl, kdo byl tajemný mladý muž, který měl Anežku ze samoty tak rád, že chtěl mít alespoň fotografii z náhrobku.

Ivana (61), Karviná

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden