Je to pár let, co nám s Alicí bylo padesát. Rozhodly jsme se tehdy pro společnou oslavu ve velkém stylu. Rodiny nám koupily zájezd na Kanárské ostrovy.
Naši drazí příbuzní nás doprovodili na letiště, zamávali a nás ovládla povznesená nálada. Nejprve jsme si koupily dva panáky na kuráž a pak nastoupily do letadla. Měly jsme jen malé kabelky. Všechno ostatní bylo v obrovském kufru, který šel do zavazadlového prostoru.
Let byl úžasný
Letušky nás mile přivítaly a začaly nás totálně rozmazlovat. Nejprve sklenka šampaňského, pak jsme si daly naše oblíbené Baileys a nakonec zase to šáňo. Všechno se s námi tak trochu houpalo, ale co.
Vždyť jsme slavily půlstoletí našeho života. To přece stojí za to trochu legrace. Jenže let rval přes pět hodin. No a tak jsme my, s Alicí, byly stále veselejší. Nebylo to ale jenom alkoholem. Radost nám zvyšovala také představa, že ještě tento den odpoledne se vykoupeme v moři.
Měly jsme dobré úmysly
Cesta na Kanáry byla pro nás nejen velkou oslavou našeho jubilea. Byla to i taková malá vzpoura proti naší poněkud šedé každodennosti. Oběma se nám zdálo, že jsme nějak moc zapadly do nudného životního stereotypu.
Vlastně poslední roky jsme jen chodily do práce, pečovaly o domácnost. Chtělo to nějakou vzpruhu, nějaký odvaz, revoltu. Ať všichni vidí, že ještě žijeme, že nejsme jen robotky, které se snaží bezchybně plnit své denní úkoly.
To nás povzbuzovalo
Alespoň takto jsme mudrovaly v letadle vysoko nad zemí. Všechno nám rázem připadalo možné, svět byl úžasný a my byly odhodlané jít dobrodružství uprostřed Atlantického oceánu vstříc.
Právě jsme přistávaly na letišti u hlavního města Gran Canarie Las Palmas. Konečně jsme tady! Koply jsme do sebe posledního panáka a vystoupily z letadla. Slunce pražilo, vedro bylo k zalknutí a nám s Alicí se podlomily nohy.
Netušily jsme, kde to jsme
Trochu zmateně jsme se pohybovaly po letišti sem a tam. Prošly jsme nějakými dveřmi. A bum! Za ruku nás chňapli dva uniformovaní muži a něco se nás ptali. Ani jedna z nás bohužel nebyla dostatečně jazykově vybavena.
Tak snad ještě trochu rusky, možná pár slov německy. Ale chlapíci mluvili nejprve španělsky a pak to zkusili anglicky. Nakonec nás odvedli do nějaké kanceláře.
Dlouhé jednání
Tam seděli další chlapíci, kteří po nás chtěli letenky a pasy. Obě jsme samým leknutím rázem vystřízlivěly. Ti muži se netvářili nijak přívětivě. Z jejich slov a gestikulace jsme pochopily, že chtějí vědět, co tu děláme, kde máme zavazadla.
Snažila jsem se objasnit že náš společný kufr je někde na letišti a že máme namířeno na Teror. Jen jsem to slůvko vyslovila, chlapík přede mnou nadskočil. Alice mě pod stolem kopla do nohy, až jsem málem vykřikla bolestí.
„Buď ticho. Ještě si budou myslet, že jsme nějaký teroristky.“ Jenže městečko, kde jsme měly být na ostrově ubytované se skutečně jmenuje Teror. Byla to zoufalá situace. Vůbec jsme nechápaly, co jsme provedly a kde jsou ostatní účastníci zájezdu.
Vše se vysvětlilo
Vtom se do dveří vhrnul jeden celník s naším obřím kufrem. Něco těm chlapíkům řekl. Ty jen zakroutili nevěřícně hlavou a vyzvali nás k odchodu. Vedli nás celou příletovou halou jako nějaké zločince a za námi vláčeli náš loďák.
Tak jsme dorazili k autobusu, který nás vezl do našeho Teroru. Teprve tam jsme se dozvěděly, co se stalo. Nikdo nevěděl jak, ale nám dvěma se podařilo letištní prostor opustit. Minuly jsme pojízdné pásy , kde se vyzvedávají zavazadla, obešli jsme pasovou a celní kontrolu.
A nakonec jsme se zatoulali do služebních prostor letiště. Zkrátka něco neslýchaného. Byly z nás rázem krajně podezřelé narušitelky a potencionální teroristky.
Super dovolená
My, a teroristky! Bylo to skutečně k smíchu. Dost si z nás během pobytu utahoval celý zájezd. Ale náramně jsme si to i tak užily. Od té doby jsme byly na Kanárech ještě dvakrát. A jako staří mazáci jsme už v pohodě prošly celní kontrolou.
Magdaléna K. (62), Ostrava
