Ve tmě, na nebezpečném místě a bez možnosti utéct je člověk proti temným silám bezbranný!
Po rozvodu jsem si našla přítele, který byl - na rozdíl od mého manžela - velmi aktivním člověkem. Ze všeho nejvíc Igor rád podnikal různé túry a výlety. Zanedlouho nám byla republika malá a v létě jsme jezdili například i do Alp. A právě tam se nám stal ten děsivý zážitek.
Zastihla nás bouřka
Měli jsme naplánovanou dlouhou trasu přes jedno údolí. Vedla sice po turistické stezce, ale dost stranou od lidí. Ačkoliv mají v Alpách cesty dobře značené, nám s Igorem se „podařilo“ zabloudit. Když už to vypadalo, že se dostaneme zase do toho správného směru, staly se dvě věci. Za prvé jsme potkali další dvojici, která sešla z cesty; jednalo se o dvě německy mluvící ženy. A za druhé se přihnala silná bouřka. Mraky visely nad údolím a vypadalo to, že pořádně promokneme - nehledě na to, že do vysokých stromů v okolním lese mohl zasáhnout blesk. Rychle jsme hledali nějaký úkryt, a ty dvě rakouské turistky také. Bouře vypadala opravdu zlověstně, obloha byla celá černá. Už se ozývalo první hřmění a blýskalo se, když jsme spatřili ve stráni nad námi otvor ve skalním útvaru. Vypadalo to jako vchod do jeskyně. Vyšplhali jsme se tam a vešli dovnitř. Ukázalo se, že je to skutečně jeskyně a to dost rozlehlá. Měli jsme štěstí, jakmile jsme vstoupili, venku se rozpoutalo hotové peklo.
Nebylo to vhodné místo
Bouřka byla neskutečně silná a v duchu jsme si blahopřáli, že jsme se včas dostali do sucha. Igor měl sebou baterku, takže jsme jeskyni trochu prozkoumali. Vypadalo to, že kdysi byla ještě větší, na konci byl kamenný zával. Vyjádřila jsem obavu, aby na nás třeba nespadl strop, ale přítel mě uklidňoval. Netušila jsem, že tady strávíme delší dobu, než jsme čekali a jakou hrůzu uvidíme. Všechno to začalo ve chvíli, kdy se ozvala strašlivá rána a před vchod do jeskyně se skácel strom, zasažený bleskem. Jestliže už předtím tam skoro nebylo vidět, teď nastala uvnitř skoro úplná tma. Zděšeně jsem se manžela ptala, co budeme dělat. Nejhorší bylo, že nešel ani signál mobilního telefonu, kterým by se dala přivolat pomoc. Bouřka trvala ještě chvíli, potom dál dlouho pršelo. Společně s rakouskými turistkami, které na tom byly evidentně psychicky hůře než my, jsme se ocitli v pasti.
Světla, stíny a přízraky
Brzy bylo jasné, že na tomhle místě asi strávíme noc. Ven se dostat přes spadlý strom nedalo. S dvojicí turistek nebyla moc rozumná řeč, ale nakonec z nich vypadlo, že ta jeskyně je strašidelná. Snažili jsme se je uklidnit jako dva rozumně uvažující lidé. Igor obětoval bundu a položil ji na vlhké kameny, abychom se mohli posadit. Měli jsme s sebou nějaké jídlo a pití na túru, s tím se dalo do rána vydržet. Když se ozval první divný zvuk, myslela jsem si, že to je hučení větru. Pak jsme si uvědomili, že to přichází zezadu z jeskyně. Rakouských turistek se zmocnila skoro hysterie. V dalších hodinách se děly ještě horší věci. Zezadu z jeskyně zazářilo fialové světlo a v něm se objevovaly na stěnách různé stíny. Nějaký hluboký hlas něco nesrozumitelně říkal. To už jsme měli strach i já s Igorem. Nejhorší chvíle přišla uprostřed noci, kdy se vzadu u závalu zjevil děsivý přízrak. V tu chvíli jsem málem omdlela hrůzou – a jedna z Rakušanek ztratila vědomí doopravdy. Po půlnoci se vše uklidnilo a utichlo, přesto samozřejmě nikdo z nás neusnul. Druhý den ráno nás vysvobodili místní lesníci. Divili se, že jsme vstoupili dovnitř, protože o té jeskyni prý každý ví, že v ní straší. Kdyby mi to někdo řekl den předtím, považovala bych to za místní legendu. Dnes vím, že na každé takové legendě něco je!
Hedvika R., (48), Jihlava
