Zůstaly mi jizvy na těle i na duši

Kvůli rakovině jsem přišla o prs, ale nakonec jsem ráda, že jsem přežila

Bylo mi jednačtyřicet, když jsem se dozvěděla, že mám rakovinu prsu. Nádor, který mi lékaři diagnostikovali, patřil mezi ty agresivnější a rychle se rozrůstal.


Samozřejmě jsem věděla, že existuje rakovina, a dokonce jsem znala i pár lidí, kteří jí onemocněli. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může přihodit i mně. Dlouho jsem nic netušila. V rodině jsme rakovinu neměli a já se nijak nekontrolovala.


Když jsem začala být trochu víc unavená, přičítala jsem to svému pracovnímu nasazení a péči o rozjívená dvojčata, moje dva desetileté kluky, které jsem sice milovala, ale jejich rošťárny mi dávaly pěkně zabrat. Dokonce ani když jsem začala hubnout, aniž bych o to nějak zvlášť usilovala, mě nic nenapadlo. Naopak jsem byla ráda, že budu štíhlejší a bez zvláštní námahy.


Šokující diagnóza


Pak jsem dostala chřipku, která mě úplně skolila. Poležela jsme si několik týdnů, ale pořád jsem se jí nemohla zbavit. Když se můj stav moc nelepšil už přes měsíc, léky nezabíraly a mně bylo čím dál hůř, poslala mě moje lékařka na podrobnější vyšetření do nemocnice. Výsledky byly zdrcující.


Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem seděla v ordinaci a slyšela ta dvě slova: zhoubný nádor. Nejdřív jsem měla máte pocit, že se mi to jen zdá, že se mě to nijak netýká. Pak jsem si postupně začala uvědomovat skutečnost a taky se obávat toho, co mě čeká.


Vůbec jsem totiž netušila, co léčba rakoviny vlastně obnáší. Lékařka mi řekla, že mám zhoubný nádor v pravém prsu a že už je ve stadiu, kdy musejí přistoupit k odstranění celého prsu. Že je to jediná šance, pokud chci přežít...


Nesnesitelný čas


Domů jsem se dostala, ani nevím jak, a cítila se jako v mrákotách. Vůbec jsem netušila, jak to řeknu manželovi, natož klukům. Jenže neříct jim to dost dobře nešlo, navíc se mě Milan hned ve dveřích ptal, jak jsem dopadla. Pak si všiml, jak vypadám, a došlo mu, že je zle. Zhroutila jsem se na židli a rozplakala se. Nemohla jsem přestat. Milan mě jen hladil po rameni a nevěděl, co říct. Do toho přiběhli kluci, a když viděli, jak máma brečí, zůstali zaraženě stát.


Milan je posunkem odeslal do jejich pokoje s tím, že za nimi pak přijde. Když jsem konečně přestala plakat, vychrlil jsem Milanovi všechno, co jsme se dozvěděla. Nakonec mi řekl, že s ním můžu počítat, ať se děje, co se děje. Bylo to hezké, ale copak víme, co přijde? Co když to nakonec dopadne špatně? Zůstane sám s kluky a jak si s tím poradí? A co já? Přece ještě nemůžu umřít… Nakonec jsme se nějak uklidnila, ale v noci jsem stejně nemohla usnout.


Pořád jsem se jen převalovala a v hlavě mi vířily strašné myšlenky. Než přišel den plánované operace, hledala jsem si na internetu další informace. Jenže to jsem neměla dělat. Většinou jsem nenašla vůbec nic povzbudivého, naopak jen samé hrozné příběhy plné bolesti a špatných konců. Úplně vážně jsem začala přemýšlet o tom, že to raději skončím sama.


Než procházet martyriem léčby, která bude bolet a nejspíš stejně nedopadne dobře. Nebýt toho, že jsem musela brát ohled na manžela a kluky, možná bych se opravdu zabila. Anebo přinejmenším zbláznila. Jedině oni mě drželi nad vodou, i když si taky museli „užít“ své.


Dlouhá cesta


Na operaci jsem šla. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem se probrala z narkózy na JIPce. Nejenže mi bylo zle, ale hlavně jsem se bála podívat, jak vypadám. Měla jsem pocit, že to je stejně můj konec. Jak bych se takhle mohla vůbec Michalovi ještě líbit? Vždyť jsem doslova znetvořená. Musím říct, že v té době mě Michal hodně podporoval a tvrdil mi, že pro něho budu krásná stejně jako dřív.


Postupně jsem se smiřovala s tím, že lepší už to nebude. Ale i když mě pak pustili domů, léčba nebyla zdaleka u konce. Po operaci mělo následovat ozařování. V jednu chvíli jsem dokonce zaváhala, zda bych radši neměla další léčbu odmítnout. Naštěstí jsem se ale dostala ke skvělé onkoložce, která mi všechno srozumitelně vysvětlila. Mohla jsem se jí zeptat na cokoli a ona vždycky rozumně odpověděla. Měla se mnou neskutečnou trpělivost.


Dodnes jsem jí strašně vděčná za to, co pro mě udělala. Nejenže mě uklidnila, ale v jejím podání se ze strašáka rakoviny stala vcelku běžná záležitost, se kterou se dá něco dělat. A hlavně mi pomohla v otázce ženské sebedůvěry. Seznámila jsem se i s dalšími úžasnými ženami, které prodělaly podobnou situaci jako já. Některé na tom byly ještě hůř, nemoc se jim vrátila a přišly o obě prsa, přesto mi dokázaly dodat novu sílu a chuť žít dál i s těmi jizvami na těle a na duši., které jsem kvůli rakovině utrpěla.


Po ozařování jsem přišla ještě o vlasy, ale v té době už jsem byla psychicky natolik připravená, že jsem se nehroutila. Věřila jsem, že až léčba pomine, vlasy mi – na rozdíl od prsu – zase narostou. I to se ale dalo jakžtakž vyřešit. Po uplynutí potřebné doby po léčbě jsem prodělala plastiku prsu, takže na mě alespoň na první pohled není nic poznat. Bohužel s manželem už nejsme.


I když si myslel, že to se mnou zvládne, nakonec to byl on, kdo neustál, co se mi stalo. Nemám mu to ale za zlé. Zůstali mi kluci, kteří se snaží dělat pro mě, co mi na očích vidí. Dodnes chodím na pravidelné prohlídky, ale věřím, že už bude všechno v pořádku. A snažím se teď užít si každičký okamžik života, jak jen to jde.

Jiřina (51), Tábor

reklama
reklama