Nikdy mě nenapadlo, že se něco takového vůbec může stát. Vždyť je to moje vlastní a jediná dcera. Přesto cizí by se nechovali hůř.
Už přes slzy skoro nevidím, ale musím to vydržet. Kamarádka pro mě jede autem. Zlatá Romana. Ještě, že ji mám. Zastavila u chodníku a pomáhá mi do auta s kufrem. „Nebreč, tady ne.“ Přikazuje mi a souká mě vedle sebe na sedadlo. Odjíždím a ani se neohlédnu. Po našem, po mém domě.
Rodný dům nám vrátili
V tomto domě jsem se kdysi dávno narodila. Moc jsem si naší krásné vilky, kterou nechal postavit můj otec, moc neužila. Sebrali nám ji. A já pak většinu života prožila po panelácích.
Když jsem pak zjistila, že v nových časem mám nárok na restituci a tudíž vrácení našeho domku, srdce mi radostí poskočilo.
Dlouhé tahanice
Už jsem se viděla, jak se vracím do vily, domů s celou svou rodinou. Jenže restituční tahanice se protáhly na několik let. Vydržela jsem a nakonec jsme se stěhovali já s manželem a dcerou.
Byla jsem tak šťastná. Vilku jsme krásně zrekonstruovali, byla trochu zanedbaná, ale brzy se vše napravilo. Na zahradě jsme se vyřádily s dcerou. Má vztah k přírodě a zahradničení ji baví.
Bylo to špatné rozhodnutí
Když dcera dospěla, nechtěla jsem po všech zkušenostech s úřady nic náhodě. Proto jsme se s manželem rozhodli, že vilu rovnou přepíšeme na dceru jako dar. Ještě dřív než se vdá nebo než mi odejdeme z tohoto světa.
Na sebe s mužem jsme tehdy nemysleli. A o nějakém věcném břemenu, které by nám zajistilo trvalé doživotní spoluužívání vily, nás vůbec nenapadlo. Bohužel.
Zůstala jsem sama
Čas plynul. Dcera se vdala, měla rodinu. Byli jsme kompletní třígenerační domácnost a já si to užívala. Pomáhala jsem s vnoučaty, radovala se z úspěšného života své dcery. Pak ale přišla první rána.
Manžel po krátké nemoci, náhle zemřel. Obklopená rodinou jsem se to ale dokázala zvládnout. Tehdy to u nás ještě klapalo.
Vnoučata dospěla
Potíže začaly až před rokem. Tehdy přišel Tomášek, můj vnuk, že se bude ženit. Samozřejmě první, co se řešilo, bylo bydlení. Chápala jsem to a souhlasila s přestavbou. Z mého dva + jedna se probouráním zdi stala garsonka.
Tomášek tak získal malý, ale pěkný byt i s balkonem. Jenže mojí dceři to po chvíli přestalo stačit. Přestěhovala mě do pokoje v prvním patře a garsonku probourala zase z druhé strany. To byl byt pro vnučku.
Překážela jsem
Cítila jsem, že překážím. Kdyby byl na živu manžel, nenechal by se mnou takhle šíbovat. Já ale neměla sílu se bránit a hádat. Ten nenápadný tlak, byl horší než skutečný vyhazov. Nakonec jsem podlehla.
Mám štěstí, protože moje kamarádka Romana pracuje v Domě pro seniory. Podařilo se jí tam pro mě získat místo. A právě tam mě teď veze. S kufrem a vzpomínkami. Už mi zase vzali vilu. Podruhé. Ale tentokrát to byla moje rodina.
Ve skutečnosti mě nevyhodili. Jen mě k odchodu dotlačili. A vůbec se neskrývají s tím, jak se jim ulevilo.
Martina V. (69), Znojemsko
