Jen jsem se chtěla vyvarovat toho, co kdysi potkalo mě. Bohužel jsme s manželem celou situaci absolutně nezvládli a ztratili naši dceru možná navždy.
Edík sedí na zadním sedadle Markétina vozu a smutně se po nás ohlíží. Mává mě a dědovi, dokud nám úplně nezmizí z očí. Zato dcera se po nás ani neotočí. S vítězoslavně vystrčenou bradou pěkně dopředu a pevně stisknutými rty se kouká před sebe. Jen aby snad o nás jen trochu nezavadila pohledem. Slzy mi tečou proudem a nejsem k utišení. I manžel má vlhké oči. Právě se nám totiž zhroutil celý náš svět.
Moje smutné dětství
Prvního, koho jsem začala v životě vnímat, byla teta z kojeneckého ústavu. Později v dětském domově bylo těch tet víc a já pochopila, že ani jedna z nich není moje matka. Ta se za mnou v domově občas stavila, ale její návštěvy časem řídly a řídly. Když jsem se narodila, bylo jí teprve šestnáct a o mě se nedokázala postarat.
Moji skvělí rodiče
Po několika dost ošklivých letech si mě přece jen vybrali starší manželé do pěstounské péče. Byla jsem už vlastně puberťačka, ale i tak jsem byla šťastná, že jsem konečně poznala skutečný rodinný život. I když moje „maminka a tatínek“ byli spíš ve věku mých prarodičů, dobře jsme spolu vycházeli a rozuměli si. Dali mi tolik lásky, kolik jen dovedli. Díky nim jsem mohla vystudovat, najít si muže a vdát se. Moje vlastní matka mi už v té době dávno zmizela z očí. Žila někde svůj život a já netoužila po tom, vědět, jaký.
Štěstí mě opustilo
Můj partner byl o deset let starší, můj profesor ze školy. Byli jsme do sebe velmi zamilovaní a brzy se nám narodila jediná dcera Markétka. Soustředili jsme na ni veškerou svou péči a lásku. Jako bych jí chtěla vynahradit všechno to, o co já v mém dětství přišla. Dnes už vím, že jsme ji asi trochu rozmazlovali. Ale můj muž se v ní přímo viděl. Pak nás ale zasáhla hrozná tragédie.
Nechtělo se mi žít
Manžel se z jedné služební cesty domů už nevrátil. Při dopravní nehodě, kterou nezavinil, na místě zemřel. Zůstala jsem sama se čtyřletou dcerou. A aby toho nebylo málo, za několik dní po manželově pohřbu, zemřel i můj adoptivní tatínek. To už bylo na mě opravdu příliš. Jen stěží jsem v té době zvládala základní péči o dítě i o sebe. Ještě, že jsem měla svou adoptivní mailovanou maminku. I přes její věk byla schopná mi pomáhat. Zůstala také sama a spolu nám bylo dobře.
Potkalo mě štěstí
Do našeho podniku, kde jsem pracovala nastoupil nový zaměstnanec. Pohledný chlapík, přibližně mého věku. Od prvního dne jsme se do sebe zakoukali. Maminka mi vždycky říkala, že jsme si prostě byli souzeni. Brzy jsem Zdenka, tak se jmenoval, seznámila i s mou dcerou. Zamiloval si i ji. Sám byl rozvedený měl už staršího syna. Nebylo tedy co řešit a my se vzali. Opět jsme byli rodina.
Něco se pokazilo
Nějaký čas vše fungovalo, jak mělo. Zdeněk se věnoval Markétce každou volnou chvilku, brával si také svého syna a všichni jsme spolu trávili krásné víkendy i část dovolených. Dcera začala ale pomalu dospívat a dost se změnila. Najednou byla paličatá, nepřístupná. Odmlouvala nám a dělala si, co chtěla. Stala se pro nás naprosto nezvladatelná. A pak přišla s tím, že je těhotná. Bylo jí necelých 16 let! Úplně mě to porazilo. Uvědomila jsem si, že se historie opakuje. Ale jedno mi bylo hned jisté – opakovat se nesmí.
Naše péče
Dcera porodila krásného syna Edíka, o kterého se ale starat nechtěla. Soud ho naštěstí přiřkl nám, prarodičům a my se o něj starali osm let. Dcera dodělala školu, složila maturitu a oznámila nám, že si našla přítele a chce s ním a s malým Edíkem odejít pracovat do Německa. Byl to pro nás šok a nechtěli jsme to s manželem připustit. Vždyť o své dítě do té doby nejevila velký zájem. Dcera se ale s námi začala soudit.
Už se dlouho neuvidíme
Soudy se táhly několik let. Nakonec tedy dcera vyhrála a získala své dítě do své péče. Mezitím ale přišla o svého německého přítele a prý i o dobrou práci v zahraničí. Všechnu vinu za to hodila na nás a řekla nám přímo do očí, že nás nenávidí a že Edu už nikdy neuvidíme. Manžel říká, že to chce čas. Ale já mám strach, že jsem dceru a vnuka ztratila navždy.
Monika H. (63), Hradec Králové
