Radost z krásného miminka se změnila v tragédii. Dcera své dítě nenávidí a my už tak namáhavou péči nezvládáme!
Dcera se nám narodila hodně pozdě. O to větší radost jsme prožívali. Naše Anička byla snad nejkrásnější dítě pod sluncem. Nezlobila a nikdy nás v ničem nezarmoutila. Ve škole se dobře učila a puberta se jí snad vyhnula obloukem. Zvykli jsme si na to jako na samozřejmost. Její mírnou a bezproblémovou povahu jsme pyšně přičítali naší bezchybné výchově a péči!
O manžela ani rodinu nestála
Anna vystudovala vysokou školu a my se dmuli pýchou. Byla krásná a úspěšná, co víc si přát? Časem jsem samozřejmě jedno velké přání měla. Aby se vdala a měla děti! „Prosím tě, nech ji žít. Dneska už to není moderní, mít hned po škole děti. Času má dost!“ uklidňoval mě manžel, který dceru naprosto nekriticky miloval. Nechtěl vidět její chyby! Anička si od nás půjčovala peníze, které nevracela. Žila si na vysoké noze a také skromnost jí byla víc než cizí. Prostě si příliš zvykla na chválu. Pořídila si byt i luxusní auto. Samozřejmě s naším přispěním. Cestovala a užívala života plnými doušky! „Aničko, a co rodina? Neplánuješ vdavky?“ ptala jsme se opatrně, když se objevila s nějakou novou známostí. Na můj vkus střídala chlapy až příliš rychle. Manžel se jí ovšem, tak jako vždycky, zastával: „Je prostě moc úspěšná. Žádný chlap pro ni není dobrý! “ Měla jsem toho právě dost. Takové nesmysly jsem nemínila poslouchat.
Domů se vrátila těhotná
Hned při další návštěvě jsem na ni udeřila. Chtěla jsem vrátit peníze, ale urazila se a odešla. V domě po ní zůstalo jen ticho. Prázdnota. „No a máš to!“ vyčítal mi muž. „Už nepřijde! Už ji neuvidíme!“ hořekoval a v očích měl slzy. Anička se u nás neukázala víc než rok. Když se objevila nečekaně na prahu, údivem jsem zapomněla zavřít pusu! Byla ve vysokém stupni těhotenství a nevypadala vůbec dobře. „Dostala jsem v práci padáka a musela prodat byt. Můžu dál?“ zeptala se, a aniž čekala na odpověď, zamířila si to do svého starého dětského pokoje. Byl už dávno zařízený jinak, ale svoji postel u nás stále měla. Na otce očekávaného miminka si ani jeden z nás netroufl zeptat. Anička o něm nechtěla ani slyšet! Prý ho k ničemu nepotřebuje a nebude se doprošovat. Její pokoj byl brzy plný všeho, co miminko potřebuje. A také, co nikdy potřebovat nebude… Nastávající dědeček vše koupil!
O dceru neměla zájem
Vlastně koupil všechno, co mu v obchodech strkali pod nos. S kojeneckými věcmi bychom si mohli otevřít vlastní obchod! Porod proběhl hladce a bez komplikací. Ostatně, od naší Aničky bychom ani nic jiného neočekávali! Jenže, potom přišla ledová sprcha. Nejdřív odmítla kojit a potom už nechtěla svoji malou dcerušku ani vidět. „Odneste to pryč, jsem unavená!“ křičela na sestřičku v porodnici. Nic s ní nesvedl psycholog ani primář porodnice, který se jí na naši prosbu osobně věnoval. „Bude to jen nějaká poporodní deprese. To se u starších rodiček stává!“ chlácholil nás, ale z výrazu jeho tváře jsme poznali, že tomu ani on moc nevěří. Příchod z porodnice byl víc než smutný. Anička se zavřela do pokoje a miminko nám nechala v obýváku. Malá Anička jakoby tu matčinu nelásku vycítila. Plakala a nebyla k utišení.
Dceřin mladý kolega
„Já se asi zblázním!“ snažil se tu malou překřičet manžel, ale skoro jsem ho neslyšela. Vlastně ani neviděla. Přes slzy lítosti, kterým jsem se nedokázala ubránit…Jednou večer, když naše vnučka konečně na chviličku usnula, jsem na manžela zaútočila dotazem. Otázkou, která neměla zatím žádnou odpověď. „Nezvládáme to. Co bude dál? Bude muset naše vnouče někam do ústavu? Musíme něco udělat, ale co?“ manžel mlčel a potom, po dlouhém váhání, přiznal: „Myslím na to už delší dobu. Vlastně pořád! S naší Annou není řeč. Chová se jako blázen. Jediným řešením je najít vnuččina otce!“ Nebylo to tak těžké ani tajemné, jak se na první pohled zdálo. Stačilo zajít do Aniččina bývalého zaměstnání a poptat se, s kým naposled chodila. Odpověď nás překvapila. Vnuččiným otcem nebyl nikdo ženatý ani vysoce postavený. S největší pravděpodobností byl otcem sotva pubertě odrostlý mladíček. Aleš!
Pomáháme našemu skoro zeťovi
Téměř o dvacet let mladší řidič, milý a upřímný! „Anna mi řekla, ať se k ní nepřibližuji. Ale o dítě zájem mám, dokonce jsem jí několikrát poslal výživné!“ tvrdil a jeho slova se později potvrdila. Pozvali jsme ho k nám domů. Aby se mohl na svého krásného potomka podívat! Z dcerušky byl nadšený. Začal ji navštěvovat téměř denně. Jen naše Anna se mu důsledně vyhýbala. Krčila nad ním nos. Když jsme jí oznámili, že si dceru vezme do vlastní péče, jen pokrčila rameny. Bylo jí to jedno! Alešovi pomáháme, jak je to možné. Zůstal na rodičovské dovolené a je tím nejvzornějším otcem! A naše dcera? Zmizela. Prý bude dělat kariéru někde v zahraničí… Netušíme, kde jsme udělali chybu. Její chování pro nás asi navždy bude záhadou.
Božena K. (76), Prostějov
