Neoslavila ještě ani čtrnácté narozeniny a byla sama ještě dítětem. Najednou čekala své vlastní. Byly to nejhorší chvíle naší rodiny.
Začalo to celé nevinně. Koncem školního roku se za námi dcera s nadšením přiřítila s letáčkem, který se rozdával ve třídě. Vypadala velmi natěšeně, mávala mi letákem před očima a pokřikovala ,,Mami, můžu jet,? Že jo, že jo? Prosím, prosím.“ Vzala jsem onen papír z ruky a zaostřila na obsah. Byl to sportovní kurz, kterého se zúčastnila téměř celá dceřina třída. Zaujaly mě nádherné fotky tamější, horské přírody. V programu bylo mnoho zajímavých sportovních aktivit. Přišlo mi to celé jako skvělý nápad a neviděla jsem důvod, proč by Nikola neměla jet. Vždy byla slušná a rozumná. Nemohla jsem si na ní stěžovat a vkládala jsem do ní veškerou důvěru. Koukla jsem tedy Nikole přímo do očí, které zářily jako lucerny a byly celé vytřeštěné napětím, jaká bude moje odpověď. Nejdříve jsem nahodila přísný rodičovský pohled a pak řekla s úsměvem, že samozřejmě může jet. Nikola mě radostně objala a střeleně běžela do svého pokoje tu úžasnou zprávu volat kamarádkám.
Vrátil se nám jiný člověk
Prázdniny a celé léto uběhlo velmi rychle. Netrvalo dlouho a byla tu všech školáků noční můra – září. Nikola už měla dávno sbaleno a hned třetí zářijový den jsme dceru doprovázeli k autobusu na školní výlet. Věděla jsem, že mi dcera bude chybět, netušila jsem však, jak celý její výlet změní naše životy. Tehdy ještě neexistovaly mobilní telefony, a tak jsem se mohla těšit pouze na dopisy, které nám posílala. Doufala jsem tedy, že je vše na výletě v pořádku. Uběhly dva týdny a dcera se konečně vracela domů. Vyhlíželi jsme netrpělivě naší malou holčičku, jak přijíždí. Když však vystoupila, jako by to byl jiný člověk. Měla zvláštní výraz, ani nás pořádně nepozdravila. Na otázku, jaký byl její zážitek, odvětila s úšklebkem: ,,Hm dobry no!“
Mysleli jsme, že to je puberta
Den za dnem se chovala svíce arogantně, podrážděně a začala se uzavírat do sebe. Nechtěla s nikým komunikovat a zavírala se do pokoje. Nevěděla jsem, co se s dcerou děje. Zeptala jsem se tedy své starší sestry, která měla už dospělé tři dcery, jestli nemá zdání, co se s Nikolou děje.
Sestra měla jasno – na Nikolu jde puberta. Připomněla mi můj dospívající dost svérázný postoj k našim rodičům. Se mnou to kdysi mlátilo, až hrůza. Názor rodičů se mi zdál směšný, a proto jsem se rodičům často vyhýbala. Jak jen mi v pubertě lezli na nervy! Teď toho samozřejmě lituji. Rozhodla jsem se Nikolu k ničemu nenutit násilím a nechat jí vyřádit se z této části dospívání. Nijak jsem tedy nekomentovala její měnící se nálady a ani mi to nepřišlo zvláštní.
Překonala pocit hanby a přišla
Uběhly téměř tři měsíce a blížil se prosinec. Nikola mě jednoho dne překvapila. Seděla jsem u okna a vyřizovala korespondenci. Když se v tom v tichu ozval roztřesený hlas Nikoly. ,,Mami?“, zeptala se a z jejího hlasu zněla úzkost. Nebyla už tak jistá a kurážná. Když jsem na ní pohleděla, stála shrbeně u dveřního trámu. ,,Můžu s tebou, prosím, mluvit?“ zeptala se vystrašeným tónem.
Řekla jsem jí, ať si přisedne ke mně a řekne, co jí trápí. Koukla jsem jí blíže do obličeje a její oči byly rámované temně modrými kruhy. Začala jsem tušit, že je zle. To co mi řekla, mě naprosto paralyzovalo Ta slova slyším v hlavě dodnes ,,Mami, jsem těhotná“. Srdce se mi zastavilo, polil mě studený pod. Upřeně jsem jí hleděla do očí, jestli to myslí vážně. Zahanbeně koukala k zemi, bylo vidět, že je jí do breku. V tu chvíli jsem pochopila, že se nejedná o hloupý, puberťácký vtípek.
Vztek mě celou ovládl
Křičela jsem z plna hrdla. Rozčileně jsem běhala po místnosti. ,,Kdy? Kde? Jak jsi to mohla dopustit?! Přijde ti to normální?!“ Vykřikovala jsem na Nikolu, která hystericky plakala a nebyla schopná odpovědi, a když, tak jí nebylo rozumět. Já i dcera jsme se nakonec uklidnily. Odpověděla mi, že se to stalo na tom sportovním výletě. Její starší spolužák jí znásilnil, když hráli bojovku v lese. Vrhl se na ní, svalil na zem. Když volala o pomoc, nikdo jí neslyšel. Teď se chtělo plakat mě. Styděla se to někomu říct a chtěla to zatajit. Až před týdnem zjistila, že je s tím grázlem těhotná. Vzala jsem celou nešťastnou záležitost do svých rukou. Cítila jsem hněv a nenávist, jakou jen může matka cítit, když ublíží milovanému dítěti. Celou situaci jsem vypověděla u policie. Důkazy o znásilnění byly dost přesvědčivé. Nikole se ale začali posmívat ve škole a její psychický stav se zhoršoval. Smutné, jak dokážou být někteří lidé zlí. Ale my jsme byli rodina a ona naše milované dítě. I když jsme náš dům milovali, neváhali jsme jej prodat, a odstěhovat se. Trvalo to dlouho, ale dcera se z traumatizujícího zážitku nakonec vzpamatovala. Dlouho byla sama, až si našla o hodně staršího přítele v zaměstnání. V něm našla nejen oporu, ale také ochranu. Po mnohaletém vztahu se dočkali i děťátka, a my úžasného vnoučka.
Eva T. (63), Rakovnicko .
