Jana je jedináček. Nebudu zapírat, chtěli jsme to tak. Narodila se pár let před sametovou revolucí, a protože jsme začali podnikat, rozhodli jsme, že zůstane jedináček. Bylo nám jasné, že víc dětí a práci k tomu bychom zvládali jen těžko. Ale věnovali jsme jí všechen volný čas. Vyrostla z ní krásná, mladá slečna, chytrá a šikovná. Vlastně jediné, v čem jí štěstí nepřálo, byla láska.
Obstarali jsme jí psychologa
S manželem jsme nikdy nepochopili, jak si mohla tak příšerně špatně vybírat. Bůhvíproč ji odjakživa přitahovali problémoví kluci, takoví, kteří o ni vlastně ani nestáli. Když se jí nějaký takový zalíbil, běhala za ním jako pejsek a chovala se naprosto nerozumně. Občas se kvůli těm svým známostem dostala i do potíží.
Z ničeho jsme ji nevinili, věděli jsme, že je hodná holka, jen jsme se jí snažili pomoci. Když málem kvůli jednomu takovému lumpovi odešla ze školy, dokonce jsme jí sehnali i psychologa. Ale bylo to k ničemu, chodila k němu jen asi půl roku a nic se za tu dobu nezměnilo. Bylo jí už pětadvacet, když si začala s Tomášem. Pravda, mezi jejími ostatními známostmi vypadal téměř solidně. I když manžel měl k němu stejně výhrady. „Víš, trochu jsem se na něj poptal. Já vím, že vypadá jako schopný obchodník, jenže dřív ho párkrát vyhodili z práce. Navíc je podle všeho dost na ženské. Sice se s tím nějak zvlášť nepředvádí, ale je ho dost.“ Snažila jsem se manžela uklidnit, že třicetiletý kluk musí mít nějakou minulost a v duchu jsem si říkala, že to asi stejně moc dlouho nevydrží. Jenže to jsem se pletla. Zatímco Jana jen zářila, její vyvolený se po většinu času tvářil mírně řečeno rezervovaně. Přesto spolu vydrželi tři měsíce, pak se přehoupl půlrok, potom rok. Jana na něm očividně visela a i my si na něj začali zvykat. Podle toho, co říkal a jak se choval, vypadal na schopného mladíka, který ovšem neměl moc štěstí a občas jednal trochu nezodpovědně.
Viděla se v něm
Navíc dcera se nás ze všech sil snažila v tomto přesvědčení utvrdit. Možná, kdybychom byli ostražitější, všimli bychom si už tenkrát, že leccos není tak, jak by mělo být. Na nadcházející problémy nás nic neupozornilo, Jana i Tomáš se chovali jako vždycky. Pak jednu neděli dorazila dcera na oběd sama. „Potřebovali bychom půjčit nějaké peníze,“ začala najednou bez vytáček u kávy. „Znáte to. Víte, jak to v podnikání chodí. Tomášovi nevyšlo pár kšeftů, je to hrůza, lidi jsou dneska strašně nespolehliví a neplatí. Potřebuje jenom přečkat tohle mizerné období.“ Moc nadšeně jsme se netvářili. Já proto, že mi připadalo, že se Tomáš zachoval zbaběle, když poslal Janu samotnou.
Chtěl víc a víc
Manžel proto, že si o zoufalcích, kteří nemají rezervu pro případ problémů, vždycky myslel své. Nechtěli jsme ale dceru odmítnout. Jenže když jí manžel řekl, že by to rád probral hlavně s Tomášem, hrozně se naštvala. Nakonec za sebou práskla dveřmi bez rozloučení. A co teď? Jistě, nejrozumnější by samozřejmě bylo stát si za svým. Jenže co když měla Jana pravdu? Co když by nám naši neústupnost neodpustila? Nakonec jsme jí peníze půjčili. Neradi, ale přece. A pak ještě jednou, za půl roku. Když přišla potřetí, manžel už to nevydržel. „Podívej, vždycky ti rádi pomůžeme. Ale toho budižkničemu živit nebudeme. Zjišťoval jsem si ho. Má dluhy a podle všeho je to i podvodník. Dej si na něj pozor.“ Jana na nás křičela, že lžeme, plakala, že ji připravujeme o přítele a šanci na rodinu. Odešla tenkrát hodně ve zlém. Neuplynul však ani měsíc, a byla zpátky u nás doma. Neřekla ani slovo, odnosila si jen kufry do pokoje a vypadala zničeně. Od její kamarádky jsem se později dozvěděla, že když se jí nepodařilo půjčit si peníze od nás, začal se do ní Tomáš navážet. Že je neschopná, že za nic nestojí, že nic nedokáže. Nakonec ji opustil kvůli nějaké holce, která za něj byla ochotná dluhy zaplatit.
Čas všechno zahojí?
Mrzelo nás to, ale doufali jsme, že když Jana prohlédla, bude ráda, že je doma a usmíří se s námi. Chyba lávky. Strašně nás teď nesnáší. I když se vrátila domů, tvářila se, jako bychom byli její nepřátelé. Po několika dnech, když jsem se s ní opatrně snažila dát do řeči, podívala se na mě s nečekanou nenávistí. „Chtěla bys to napravit co?“ nenávistně na mě zasyčela. „To už se ti asi nepodaří. Kvůli tobě a tátovi jsem teď sama. Kdyby vám nezáleželo jen na penězích, mohla jsem být šťastná. Takhle vám zůstanu na krku. A nemyslete si, že vám to budu dělat lehčí.“ Říká se, že čas otupí všechny hrany. Já a můj muž tomu ale pomalu přestáváme věřit. Od té doby, co se dcera rozešla s Tomášem, uplynul skoro rok. Její nenávist není o nic méně silná, než v těch prvních dnech. Navíc neustále vymýšlí nové způsoby, jak nás ranit. Je velmi vynalézavá a my se děsíme toho, jak může tenhle krutý a zbytečný boj skončit.
Saša N. (61), Liberecko .
